Přesně tak, jak má. Plavu, abych si vyčistila hlavu. V praxi to znamená, že prvních 10 minut šrotuju aktuální i staré dění a sotva vnímám, kde jsem a co dělám. Dalších 10 minut se věnuju pohybu, který se samovolně automatizuje a myšlenky se postupně zklidňují. Posledních 10 minut se neděje v podstatě nic. Držím tempo, užívám si plynulost střídání nádechů a výdechů, opouštím časoprostor a plynu. To, co si v téhle fázi najde cestu do hlavy nechávám být. Dneska se mi tam dostala myšlenka na to, že mi tatér už od února nedal vědět, jak to vypadá s úpravou znaku pro sílu, který jsem si ve dvaceti nechala vytetovat na kříž s přesvědčením, že to je to místo, odkud čerpám, a na které spoléhám v těžkých chvílích, a kde by rozhodně mělo být napsáno síla. Stojí to tam blednoucím černým inkoustem shodně v čínštině i japonštině. Nevidím to, jen výjimečně zahlédnu ten znak v zrcadle nebo na fotce zezadu v plavkách. Nikdy jsem nelitovala, ani nepochybovala. Patří ke mně, je to moje síla, na kterou dojde v době, kdy jedu na záložní baterky.
Když jsem si letos na konci zimy nechala na předloktí obkroužit tři neuzavřené kruhy enso, poprosila jsem Kócu, který mi je kreslil, aby rozšířil moji sílu o lehkost, aby k ní doplnil pírko. Souhlasil a já nespěchala s realizací. Po létě jsem se mu připomněla. Zapomněl. Slíbil, že se k tomu vrátí, až bude čas.
Nechala jsem to někde vzadu v hlavě a vynořilo se to dnes ráno ve vodě. Neozval se, tak to asi nemá být a nechala jsem to plavat, doslova. Odpoledne mi přistál email od Kócy s návrhem pírka přidaného ke znaku síly. Jak se to stalo? Proč dneska, když jsem to pustila? Právě proto. Je to poprvé, co jsem tak hmotně pocítila skutečný význam omýlané fráze “nechat být“. Bez ulpívání, bez negativních emocí, jen tak beze všeho jsem to poslala po hladině někam daleko od sebe a v ten stejný den to ke mně přišlo. Takže to funguje! Přesně tak, jak se říká. Přesně tak, jak jsem nikdy neuměla nechat něco jen tak být a bila o mříž, ducha lvi, dokud jsem se nedověděla i to, co jsem vůbec vědět nechtěla.
Jsem nadšená, že to jde. Že to není mýtus, že je možné nechat věci, aby se děly a přivolat k sobě to, co si přejeme. Silou lehkou jako pírko. Budu teď mít na spodních zádech péro směřující do zadku. A tak to má být. Úhel pohledu není nikdy jen jeden, ale vždycky je to ten náš, na kterém opravdu záleží a co si myslí ostatní, je jejich věc, jejich svět. V tom mém je to síla, kterou užívám s lehkostí. Síla, která vychází z mé kořenové čakry, z místa spojeného s počátkem všeho, s energií země – ze mě.
HAPPY GO LUCKY 