Podzimní melancholie

Pamatuju si tuhle podzimní dobu před čtyřmi lety, jako by to bylo včera. Byla jsem zamilovaná do kluka, se kterým jsme na střídačku psali po kapitolách příběh nás dvou v zastoupení fiktivních charakterů a kromě slov na papíře to s námi jako skutečnými postavami nikam nevedlo. Práce mě dlouhodobě netěšila a vůbec jsem nevěděla kudy kam, ačkoli na pohled z venku jsem měla snadný a skvělý život včetně barevných kytek na balkóně. Zoufalý období trvalo skoro rok a na podzim vrcholilo. Rozhodla jsem se už zkraje roku, že změním úplně všechno a začnu s čistým štítem někde jinde. Dala jsem si čas a pomalu vědomě opouštěla firmu, co jsem vypiplala, věcí svých jsem se zbavovala, byt jsem pronajala a rezervovala si na leden jednosměrnou letenku do světa, kde jsem se zavázala několik měsíců studovat jógu. Jenže ten kluk, spoluspisovatel, si pro mě tenkrát v říjnu přijel na letiště, když jsem se vracela z Dahabu a řekl, že už si nebudeme psát, ale žít ten příběh doopravdy. Do asijského světa jsme o pár měsíců později odletěli spolu. On na pár týdnů, já na půl roku. Vrátila jsem se za ním, za naším příběhem, co jsme rozepsali a začali jsme spolu žít. Nešlo to moc dobře takhle v realitě a loni jsme se rozešli. Se slzama, se smutkem, ale s jistotou, že nám bude líp zvlášť. Další říjen, kytky zase barevně kvetou na stejným balkóně a já mám další tentokrát zpáteční letenku do Asie, byt k pronájmu na Airbnb a práci, co mě těší a můžu ji dělat kdekoli na světě. Nikam neutíkám, jedu si odpočinout, učit se a žít. Pro jistotu jsem zase zamilovaná do kluka, co o mě nestojí, ale už mu nepíšu příběhy, protože aspoň v tom jsem se trochu poučila. Dobře, kecala bych, kdybych popřela, že ho mám rozepsanej, ale taky jsem začala chodit na terapii, abych z těch opakujících se kruhů našla cestu i jinam, než do Asie. 

Jestli tohle zní jako depka, tak jsem to špatně napsala. Mám se skvěle a neměnila bych ani za milión…rupií;)