Vstaly jsme, když vyšlo slunce a nechaly se odvézt do přístavu, odkud podle brožury metelí lodě tryskem přes moře, aby vyklopily skupiny více či méně vybledlých, více či méně vyděšených, více či méně zmatených a jednoznačně natěšených turistů na jeden ze tří ostrovů, které správně nepatří k Bali, ale k Lomboku. Absolvovala jsem tuhle cestu už dvakrát, ale vždy jen lodí, jež se táhla jak týden před výplatou. S přibývajícím věkem ubývá čas, proto došlo na rychlejší variantu. V brožurce psali speed boat, tak jsem čekala kompaktní lodní tryskáč s turbínama na zádi, ale přijela kocábka pro sto lidí.
Nejpočetnější masa pasažérů byla britská střední třída modrých límečků, jejíž mužští zástupci svorně jak tupci svírali už v 9 ráno v každé ruce jedno pivo a pod paží pytlík čipsů. O hodinu a rodinu delfínů plus jednu velrybu později vyskákali z lodi ti označení nálepkou Gili Trawangan. Největší a nejvíc rozjetý ze tří ostrovů v nabídce. Další várku jsme vylodili na Gili Meno, což je ten opředený klidem a to nejlepší nakonec, kombinace dvou předchozích Gili Air, air je v překladu z bahasa voda. Ubytování jsme si vybraly metodou pokus omyl. Šly jsme podél pobřeží, nakukovaly do bungalovů, smlouvaly o ceně, až jsme se ubytovaly v parádním domečku s výhledem na západ slunce. Modro modré moře je někde tyrkysové, jinde temné jako džíny dřevorubce. Místy je tak mělké, že se člověk může jít vodou projít až k obzoru.
Štědrovečerní večeře byla klasika. Ryba a salát. Tuňák velmi málo opečený a talíř zeleniny. Pod stromem poskládaným ze zelených pivních lahví byl teplý písek, nad hlavami hvězdné nebe a v baru kapela, která hrála rock, pop i reggae.
HAPPY GO LUCKY 