Třetí ráno v resortu, o který se majetnicky dělí Australan pan Mowie a dva Poláci, jejichž jména neznám, ale vím, že plážovou restauraci mají vymazlenou. Strávily jsme tu zatím dvě noci, každou v jiném pokoji a dnes se pro změnu zase stěhujeme. Je možné, že otestujeme všech osm domků, co tu mají. Denní balení a vybalování není náš koníček, ale aktuální situace v místní ubytovací tabulce. Jinam se nám nechce, mají tady totiž skvělé snídaně. Vajíčka s výhledem na moře a čerstvé ovoce semleté v mixéru do koktejlu jsou návykové.
Zbytek dne jsme strávily v plavkách a maskách na lodi mezi ostrovy. Místní kluci nás vyvezli šnorchlovat. Viděla jsem už krásnější podvodní svět, ale dnes poprvé jsem si do masky nabrečela dojetím. Krmit ryby z ruky mezi korály je jeden z mých nejsilnějších zážitků. Ryby, kam se podíváš – barevné ticho, co do uší křičí podívej, život je mnohem víc, než si někdy vůbec umíš představit.
Večer jsme pak strávily v “našem” baru, kde hrál kluk na kytaru a zpíval. Na Gili, kde vlastně není, co dělat, můžete konečně dělat cokoli, co vás těší. Místní kluci jsou talentovaní muzikanti, na kytaru tu někdo drnká na každém rohu, šikovní umělci a štědří hostitelé. Holky skoro nejsou vidět, neb vzadu rodí děti a ty, které vidíte spíš cítíte, protože vás masírují. Do noci jsme v mezinárodním složení rozebírali koncept vybudování rekreačního centra pro vyhořelé. Vozili bychom sem lidi, kteří přepálili začátek a potřebují nasadit do nabíječky, aby se po pár měsících vrátili klidní a přesvědčení se už nikdy tak nehodit. Naučili by se hrát na kytaru, odvážili by se zpívat, vyráběli by misky z kokosů a drhali narámky. Takový terapeutický stacionář u moře, kde není čas, jen prostor.
HAPPY GO LUCKY 