Do Ubudu jezdí vozem jen velmi trpěliví lidé, kteří mají čas sedět několik hodin v zácpě. Na motorce tam jezdí ti, které naplňuje pocit uspokojení, když se protáhnou zdánlivě neprůjezdnou škvírou a užívají si balancování při slalomu v pětikilometrové rychlosti. Pěšky chodí turistky s podložkou na jógu přes rameno. Začaly jsme jako pěší, zorientovaly se v prostoru, našlapaly se až až a přešly na úroveň motorka. Povinnou výbavou je pláštěnka, protože je období dešťů a kapky přicházejí nečekaně, poměrně hojně a intenzivně. Suchou nohou to klapne jen výjimečně. Se svítící indikací prázdné nádrže jsme hrdinně kličkovaly zácpou k asi 2 kilometry vzdálené pumpě a po hodině a půl včetně tankování konečně zaparkovaly do řady mezi dalších 300 stejných skůtrů. Jsou tu v podstatě jen tři typy – Honda Vario, Honda Scoopy a Vespa. Vespu nám k pronájmu nenabídli a upřímně mě to ani nemrzí, protože ta její malá kola jsou na místní výmoly dost nepraktická.
Základní pravidlo, kromě těch víceméně platných dopravních, je zapamatovat si poznávací značku a místo, kde jste svůj stroj naposledy viděli. Často vám ho kousek posunou, nebo aspoň otočí, ale zatím jsme jí vždycky našly. Zatímco jsme na trhu (Ubud market) utrácely milióny, začala z nebe padat voda po kapkách a následně v provazech. Než jsem došly ovešené taškami k mašině, měly jsme v helmách jezírka. Samozvaný strážce parkoviště u chrámu nám totiž poradil skvělý trik, jak bezpečně uchovat helmy v době naší nepřítomnosti, a tak místo na zrcátkách skořepinou nahoru, visely zaháknuté za stahovací popruhy pod sedlem jako dva košíčky. Vodu jsme si vylily na hlavu, utáhly popruhy pod bradou a vyrazily tmou na večeři. Zaparkovaly jsme v jedné bahnité vedlejší uličce a šly se našťouchnout rýží. O pár minut později jsem se vrátila, že dám do kufru pod sedlem pláštěnky, protože už nepršelo. Otevřela jsem klíčem zámek na boku stroje, sedlo vyskočilo nahoru a v kufru nebyl sarong, který tam vozím pro případ nočního chladu. Kouknu na espézetku a není to naše motorka. Kroutíc hlavou nad tím, že klíč sedí, zkusím ho dát do zapalování a nastartovat. Vrrrrm, chytla se. Za tu krátkou chvíli stihl někdo zaparkovat identickou Hondu vedle té naší a kromě typu a barevného provedení se neliší ani klíče. Nemít tam ten sarong, odjela bych na cizím skůtru domů. Jak když si děti v družině vezmou cizí přezuvky.
HAPPY GO LUCKY 