Je období dešťů, tak prší. Nasednout na motorku v pláštěnce s vidinou hodinové cesty v dešti není lákavé, je to nezbytné. Naštěstí nebyla zácpa, kapky byly teplé a to, že dobré chvíle jsou vždycky v páru s těmi horšími, je fakt, který mi dovoluje být šťastná i úplně mokrá. Navíc nás v deset čekaly holky ve spa, kde nám hodinu laskaly obličeje a masírovaly ruce i nohy. Servis v tomhle spa absolutně překračuje moje divoké fantazie. Není chvíle, kdy se někdo nevěnuje alespoň kousku vašeho těla. Když to píšu, říkám si, že bych měla okamžitě pokleknout a děkovat za život, co žiju. Poklekla. Jsem zpátky a s otlačenými koleny píšu další řádky. Čím víc se blíží odjezd z Bali, tím víc si uvědomuju, jak důležité je žít naplno teď a tady, protože promarněné chvíle nikdo nevrátí a ztracený čas jen zpetně bolí. Proto, ačkoli z nebe znovu padala voda, nasedly jsem na Hondu a jely do Ubudu. Na kávu jsme se stavily ve Vespa Cafe, kam jsem chtěla jít od prvního dne a za tři týdny si na to nenašla čas.
Odškrtly jsme postupně všechny podobné resty a spokojeně usedly do restaurace s výhledem do korun palmových stromů k poslední večeři na ostrově Bohů. Vedle našeho stolu právě paní v sárí prováděla rituál prosíc bohy o hojnost, mír a klid.
Znovu jsem k ní poklekla a znovu děkovala. Na večeři se k nám přidali kamarádi z Prahy a vyprávěli nám, kde už všude byli a co viděli a my se usmívaly a byly rády za všechny naše kávy a dny, kdy jsme se pohnuly sotva o 50 metrů, protože jsme si to doopravdy užily. Dýchaly, smály se, poznávaly prostředí a hltaly atmosféru dní i nocí bez stresu. To s lidmi prý dělá Bali. Večer jsme doma předstíraly, že druhý den neletíme, abychom neměly prostor na smutek, protože tam nepatřil.
HAPPY GO LUCKY 