Ráno jsem stihly ještě poslední položku v nabídce Cantika spa a to vlasovou kůru na šedesát minut. Daly jsem si za cíl vyzkoušet všechno, protože za A to stojí tak málo, že v Praze bychom si to nemohly dovolit, za B je to tak krásné místo, že nevracet se nejde a za C protože ty ženy tam jsou k zulíbání milé, používají vlastní přírodní produkty a přísahala bych, že mi po vtírání avokádového krému, aloe vera a patchouli do vlasů zmizely šediny. Někdo třeba sní o tom, že sní všechno, co má restaurace v jídelníčku… Já si ulítávám na terapiích, kde se mi blahem tetelí každá buňka v těle.
Na letiště nás vezli dva kluci, protože jeden by se cestou zpátky asi nudil. Pršelo a pršelo i v Kuala Lumpur, kam jsme o tři hodiny později přistály. Z letiště jsme si vzaly Uber. Paradoxně to byla nejlevnější varianta, protože lístek na super technokratické metro pro dvě osoby stojí víc, než komfortní jízda vozem až před hotel. Nikdy dřív jsem v Asii z letiště nejela taxíkem. Vždycky jsem si nesla krosnu na zádech a vezla se hromádkovou dopravou. Jsem oficiálně dospělá žena, ačkoli v kufru auta pořád jela krosna, kterou mi opět, pro mě poprvé, nesl na recepci zřízenec téhle designové ubykace.
V pokoji jsme se chvíli kochaly luxusem, skákaly po postelích a pak si jely dát drink do střešního baru u bazénu. Plavání v dešti jsme si užily na Bali, a tak jsem jen seděly pod stříškou a koukaly na ta panorámata. Je to šok vidět zase věžáky a slyšet pulsovat beton, železo a sklo. Docucly jsme drink, sklouzly se výtahem do pokoje, jehož okno je sice od podlahy ke stropu, ale nedá se otevřít a vyšly do ulic. Podle rozkošně zpracované hotelové mapy jsme obrazily část doporučovaných štací, ochutnaly smažený durian i knedlíčky dim sum a cestou domů sbíraly komplimenty pouličních lichotníků uskakujíc z cesty potkanům. Skoro se stydím přiznat, že jsme tam zase vecpaly jednu masáž chodidel, o které se mi pak ještě v noci zdálo. Když vám chlap umně mne chodidla, tak je úplně jedno, že není váš a klidně by v ten moment mohl skončit svět.