Den 24. Dej si facku, spratku.

Eco resort v Chiang Mai má krásnou zahradu a 50 metrový bazén, ale protože prší a je zima, sedím ve vlněných ponožkách na lavici u restaurace a čtu si o povodních na Koh Samui, kam mám za pár dní přelétat.
V noci na dnešek jsem sdílela zaprděný pokojíček s postarší Polkou, která chrápala. Byla jsem tak unavená, že jsem usla dřív než ona a koncert si užila až od půl sedmé ráno, kdy mě probudilo mohutné zatroubení. Mlaskala jsem co pár minut a když už jsem si jí chtěla sednout na obličej, polila mě vlna tolerance a šla jsem si sednou na záchod. Před snídaní jsem se odhodlávala jít si zaplavat, ale nenašla jsem odvahu vytáhnout husí kůži na trh a to chodím do podolského venkovního bazénu i v mrazech. Ale bazén je to krásnej!

S výrazem znuděného puberťáka jsem vyrazila pěšky do centra starého města hledat něco na zlepšení nálady, protože jsem už srala sama sebe. Šedé nebe, déšť a zima nejsou ideální parťáci na procházku, ale pohyb prý léčí, a tak jsem si šla pro zdraví a hledala znamení, od kterého se odpíchnu. Kromě toho jsem si s pomocí hodnocení na webu vytipovala místo, kde mi místní beauty guru Kung strhala chlupy na nohou, které už byly dlouhé na zapletení copů. Jak jsem tam ležela a ona mi mazala holeně medovou lepenkou, četla jsem si děkovné a pochvalné nápisy od spokojených klientek na stěnách a stropě. Zaujalo mě jich hned několik, ale jeden mě rozesmál – já i moje vagína jsme maximálně spokojené. Kung dělá i brazilský vosk. Než jsem se nadála, měla jsem hladké nohy a objímala svou drobnou kosmetičku, která obdivně ocenila šířku mých ramen a řekla mi, že taky trénuje thai box. Na cestu mi dala smažené brambory v promaštěném ubrusku, co jí zbyly od oběda. Pohár mé radosti byl napůl plný a v šedivé ploše nebe se začaly ukazovat modravé flíčky. Na hradbách starého města jsem zahlédla nápis Love Chiang Mai, jemuž jsem přisoudila hodnotu hledaného znamení a zase jsem byla dobrá. Začala jsem vidět život kolem sebe a proplétala se maličkými uličkami nacházejíc krásu, co mi chyběla. Na trhu jsem si koupila oloupané pomelo a pytlík restovaných buráků na večer. Domů mě doprovázelo stmívání a já se těšila na pivo. Jen tak jsem se na recepci zeptala na vlaky a jen tak zjistila, že na den odjezdu, což je až za tři dny, už prý zbývá jen jeden. Vrátila jsem pivo do lednice a metelila Uberem na nádraží. Tam opravdu zbyl poslední lístek na noční vlak, ale bohužel v kupé první třídy, kde už měl koupený lístek jiný muž a tudíž ten druhý nemohli prodat ženě. Škoda, třeba by to bylo magické spojení. Nezbylo mi než si koupit lístek na dřívější courák do druhé třídy, kde zbýval taky jeden poslední a přijmout fakt, že budu sdílet vagón se čtyřiceti lidmi a v Bangkoku budu v půl páté ráno druhého dne. Zcela přirozeně se mi luxusní dovolená dospělé ženy zvrhla do modelu baťůžkářka, co cestuje a žije levně. Asi aby byla zachovaná rovnováha, i ta na mém bankovním účtu. Doma jsem si zase vyzvedla lahváče z lednice na recepci a sedla si s pytlíkem buráků ke knížce. Byl to přesně ten den, který jsem potřebovala prožít, abych si sama se sebou vyjasnila, že není každý den posvícení. Jak říká Buddha, jsme tím, co si myslíme. Když jsem se nesla jako nadmutá slepice ulicí a nenáviděla všechno kolem sebe, nemohlo ke mně přijít nic dobrého, leda by mě srazil tuk tuk. Teprve, když jsem otevřela oči a náruč tomu šedu, mohlo se začít měnit v modré z nebe. Usínala jsem klidná a těšila se na ranní jógu u bazénu a plavání, protože už nechci sama sebe okrádat o chvíle, pro které stojí za to žít.