Den 26. Neděle, nebo pondělí?

Cestovní horečka, Jóga, Láska, Radost, Zdraví, Život

img_7216Když cestuju, ztrácím přehled o dnech v týdnu, protože nejsou podstatné. Data znám, řídí se jimi hotely a letenky, které jsou nejvyšší položkou v mém rozpočtu. Při všech změnách, které jsem udělala od srpna loňského roku, kdy jsem si koupila základní letenku z Prahy do Asie, se dostávám pomalu na hodnotu letu v byznysu minimálně do Dubaje.

Kdybych se držela původního plánu, byla bych teď na Srí Lance. Držet se druhého plánu, byla bych v horách asi 2 hodiny severně od Chiang Mai ve škole. Třetímu kroku už neříkám plán, protože se jen nechávám unášet plynutím času a pohybuju se v prostoru. Něco, co mi nikdy nešlo, protože to postrádá jistoty a pravidla a nedá se to kontrolovat. Vždycky se mi nakonec můj největší strach zhmotní a to, čeho se obávám a svědomitě se tomu vyhýbám, se mi postaví do cesty.

Za celý den jsem neudělala nic výjimečného a přesto byl jedinečný. Cestovat pro mě znamená trávit čas poznáváním jinakosti i podobnosti a pozorovat lidi i sebe v neznámém prostředí. Nicméně je to pořád ten stejný život, ty stejné oči i smysly, kterými vnímám svět kolem. Asie je v mnoha směrech jiná, než starý kontinent, ale podstata je stejná. Je to místo pro život a každý z těch lidí, kteří mají tmavší pleť a jinak voní, jsou jako já. Ačkoli spí často jen tak na zemi na kartónové krabici, čůrají na bobku, jedí zvláštní brouky a když něco dělají, tak se tomu opravdu věnují a neřeší dalších tisíc věcí jako já. Učím se vnímat cizí země jako svoje. Představuju si, že patřím tam, kde právě jsem a přizpůsobuju se vůním a pulsování. Dává mi to pocítit svobodu a zároveň si připadám víc v bezpečí. Nedívám se kolem sebe jako na cizí prostředí a tím víc mám pocit, že sem patřím. Ať už je to kdekoli.

Když to píšu, jsem v nočním vlaku možná někde mezi poli, nic nevidím, je tma a ať už jsem kdekoli, je mi dobře v mojí kůži. Mohla jsem letět, ale vybrala jsem si vlak, protože znamenal větší vzrušení, rychlejší bušení srdce a menší pohodlí i jistotu. Čtyři noci jsem spala v hostelu a vystřídala 3 spolubydlící, z nichž jsem znala jen jednu. Dnes ráno jsem vstala nevyspalá, protože mi nově přidělená spolubydlící chrápala 10 cm u ucha. Už nic takové dobrovolně zažít nechci. Chrápání bylo slyšet i přes hudbu ve sluchátkách. Byla jsem ráda, že to byla poslední noc, ale nehodlala jsem si tím kazit den. Posnídala jsem srdce vykrájená z melounů a ananasů.

Napsala pohledy, zacvičila si jógu, zaplavala si, vyprala si prádlo a sbalila se na cestu, kterou tuhle nostalgickou vsuvku a vzpomínku na baťůžkaření po Asii vyměním za marnivé pohodlí a dost možná umělou krásu. Jedu 13 hodin ve druhé třídě vlaku do Bangkoku, kde přeskočím na letadlo a za hodinu přistanu na ostrově, kde strávím dvě noci v luxusním resortu, jakými jsem zatím principielně pohrdala, aniž bych je někdy navštívila. Extrémy by mi šly, a tak jsem se rozhodla, že do Four Seasons přijedu z letiště sockou.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s