Den 29 až 31. Four Seasons, Koh Samui.

Cestovní horečka, Radost, Zdraví, Život

 

 


img_7214Přijela jsem do resortu Four Seasons na Koh Samui za kamarádkou, která celoročně hodně dře a pak se chvíli nechává hodně rozmazlovat, aby to bylo v rovnováze. Nikdy dřív jsem v žádném hotelu tohohle řetězce nebydlela, jednou jsem jedla v jejich pražské restauraci v rámci pracovní schůzky. Nejsem v pozici, kdy bych si mohla takový luxus dovolit a upřímně po něm ani moc netoužím, ale proč nevyužít příležitost přespat tam dvě noci na přistýlce a zjistit, co si o takových resortech opravdu myslím na základě osobní zkušenosti. Je snadné kritizovat a vyhraňovat se vůči něčemu, co neznáme a často je důvodem negace už samotný fakt, že si to nemůžeme dovolit. Uvědomila jsem si to, když jsem chtěla vidět Maledivy dřív, než se potopí. Letenka tam ze Srí Lanky je levná asi tak jako let z Prahy do jiné evropské metropole nízkonákladovkou. Pobyt tam je extrémně drahý, pokud si vyberete jeden z resortů, jaké zdobí katalogy cestovních kanceláří a vytvářejí iluzi ráje. Loni v listopadu jsem si sedla k internetu a zjistila, že ty Maledivy, které plují mými představami, jsou uměle vytvořené perly v oceánu. Kromě skutečnosti, že bych musela vybrat celé stavební spoření, abych tam mohla strávit pár nocí, jsem si připomněla, že nesouhlasím s takovým narušováním eko systému a nestojím o pláž, z níž někdo ráno sesbírá bordel, vyveze mrtvé krysy a přiveze z Dubaje všechno včetně pitné vody v plastových lahvích. Těch pár ostrovů, kde je dostupné ubytování a kde žijí místní lidé, už zdaleka nevypadá tak atraktivně. Znám místa v Indonésii, kde bych byla radši, třeba Maluku nebo ostrovy Banda. Moje nevole vůči Maledivám byla nicméně částečně ovlivněná faktem, že na tu umělou krásu nemám, a tak je snažší ji racionálně zavrhnout. Uzavřela jsem si to pro sebe s tím, že teď o Maledivy nestojím a jestli se nepotopí a já se dobře vdám, možná to přehodnotím.
Nabídka přijet pobýt ve Four Seasons přišla proto, abych s tím uzavíráním nebyla hotová tak rychle.

Vilka s bazénem, koupelnou velikosti autobusového nádřaží v Blovicích, kde máme chalupu, výhledem na širé moře a vedlejší ostrovy, a s mou přistýlkou, byla jedna těch z menších. Když jsem přijela, poprchalo, ale protože s sebou vozím slunce, užily jsme si další 2 dny v jeho paprscích. Půjčily jsme si SUP a kajak, plavaly ve snad 70 metrovém bazénu a přejedly se mořských plodů na večerním grilování. Nemusela jsem udělat ani krok navíc, protože stačilo zavolat golfový vozík, mohla jsem si každou ruku otřít do jiného ručníku a pít z kokosu s vyraženým logem hotelového baru.

V restauraci mi položili ubrousek na klín dřív, než jsem po něm stihla sáhnout a každý zaměstnanec spojil ruce před srdem k pozdravu, kdykoli jsem prošla kolem, včetně řidičů golfových vozíků, což mi přišlo dost riskantní. Jakkoli pohádkově to zní, necítila jsem se ve své kůži. Nejsem ještě v srdci madam, ráda chodím pěšky na pláž a stačí mi jeden ručník na 3 dny a v nouzi i na měsíc.
Mušle jsem sotva stihla posbírat ráno, než zřízenci v čínských klouboučcích a modrých stejnokrojích uklidili pláž.

img_3950

Nevím, jestli moje nepohodlí v maximálním pohodlí způsobil fakt, že jsem si připadala jako chudá příbuzná, co žije na dluh, nebo na to prostě nejsem. Líbí se mi krásné věci, miluju voňavé ložní prádlo, užívám si skvělý a pozorný servis, zbožňuju bohaté hotelové snídaně ale nemám ráda plýtvání, poklonkování a nadbytek.

Jsem vděčná za své dva dny v ráji a hlavně za kamarádky, které mě rozmazlují, ale jsem zatím spíš typ na to poslouchat Vivaldiho Čtyři roční období z repráčku ležíc v houpací síti u malého bungalovu a pak si sednout na bar, kde každá druhá pecka je Bob Marley (přeháním, ale kdo ví, usměje se) a kokosy nemají razítka ani plastová brčka. Z resortu jsem odjela stejně tak jako jsem přijela. Nechala jsem se golfovým vozíkem hodit na hlavní a odmávala si songthaew (pick up upravený dvěma řadami lavic na bus). Na křižovatce jsem i s krosnou na zádech přesedla na mototaxi a vezla se bez helmy do přístavu na loď.

img_7419

K upřímné radosti mi stačí opravdu málo. Cestu jsem oproti predikcím hotelové recepční, která hosty posílá výhradně buď limuzínou nebo taxíkem, zvládla tak rychle, že mi zbyl čas na masáž chodidel a pedikůru, které dohromady stály tolik, co kokos s razítkem. Holky ze salónu si postupně zkusily dát na záda mojí krosnu a pak mi věnovaly čelenku, v níž vypadám jako králík.

V rámci jednoho týdne jsem oscilovala mezi úplnými extrémy. Sdílený pokoj v hostelu a pětihvězdičkový resort, noční vlak a letadlo, pivo za 40 a 290 bahtů, bouřka, zima, déšť a slunečný pařák pod modrým nebem. Vrací mě to k mottu, kterým jsem před čtyřmi lety začala happygolucky blog. Všechno, co si umíte představit, je opravdové.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s