Den 32 až 34. Sanctuary, Koh Phangan.

Koh Phangan je známý jako party ostrov, kde se konají úplňkové mejdany “Full Moon Party“, ale ve skutečnosti se tam paří na všechny měsíční fáze a tahle tradice, která trvá už několik desetiletí, dosud neztrácí na popularitě, soudě podle osazení lodi, která mě z Koh Samui na Koh Phangan vezla. Koh už pro budoucí reference vynechám, protože to znamená ostrov. Vzhledem k tomu, že jsem přejížděla v den úplňku, byla loď plná lidí připomínajích skalní fanoušky Trainspottingu a ultimátní příznivce Oktoberfestu. Aby nebylo pochyb o cíli cesty, měli někteří neonová tílka s nápisem Full moon party. Připravená posádka distribuovala lahve piva po kartónech, slunce se rýsovalo pod mraky a moře bylo vlídně rozvlněné. O hodinu plavby později už jsem naskakovala do malé barevné bárky, která mě z úplně plné úplňkové zátoky měla odvézt do zátoky o poznání klidnější, minimálně do pátku, kdy se i tam koná dekády zavedená party v Guy’s baru.

Sanctuary je jméno resortu, kde jsem už jednou měla tu čest sdílet postel s přátelskou kočkou. Rezervovala jsem si tam tří denní balíček jogových prázdnin. Skládá se ze tří veřejných lekcí jógy a jedné privátní, ze tří terapií ve vyhlášeném spa, o němž píše New Yorker i britské listy. Dále pak z jedné soukromé léčebné terapie, tří vstupů do páry, tří nocí v bungalovu v jungli a jednoho raw jídla na uvítanou. Cena odpovídá popularitě, ale to místo za ty prachy stojí. Za čtyři roky, kdy jsem na zátoku Had Tien s láskou vzpomínala, se tam nic zásadně nezměnilo. Drobné úpravy přispěly většímu komfortu, ale atmosféra zůstala stejně hipísácky uvolněná.

Já jsem za tu dobu změnila snad jen počet vrásek na čele, protože ihned po příjezdu jsem znejistěla, jestli mé rozhodnutí bylo správné a začala, jak je mým nedobrým zvykem, jako ratlík přebíhat z jednoho resortu do druhého hledajíc jiný bungalow za nižší cenu. Za jediné odpoledne jsem tak s jazykem na původně čistě bílém tričku oběhla obě sousední zátoky, abych se v potem žlutém na těle přilepeném kusu hadru, s pokorou ubytovala ve zmíněném Sanctuary a přijala dávno rozhodnutý fakt, že platím za značku, a že to vlastně neplatím, protože to byl dárek k vánocům. Tahle moje potřeba měnit rozhodnutí a hledat alternativní cesty, dováděla k šílenství všechny mé bývalé partnery a při troše sebekritiky dost sere i mě samotnou. Ve sprše s teplou vodou, což není standardní výbavou všech ubytovacích kapacit v okolí, ale v tropech to zase tak velkou roli nehraje, jsem si sedla s pivem před svůj domek, do něhož mě upgradovali asi na základě šíleného výrazu ve tváři, a uklidnila se při šumění moře. Usla jsem v nadýchaných peřinách mezi čtyřmi polštáři a nechala si zdát o třech klidných dnech, kdy nebudu muset měnit nic, kromě spodního prádla.

První z lekcí v prázdninovém balíčku začínala v šale pojmenované Buddha Hall nahoře v kopci, kam jsem se s vypětím stehenních svalů vydrápala před osmou ráno. Devadesát minut ahanahata jógy, což není ta nahatá jóga, ale srdcová záležitost pojmenované podle srdeční čakry – v sanskrtu anahata čakra. Zaujatá vedením i postarším lektorem jsem se s ním domluvila na soukromé lekci, kde jsem chtěla zjistit, proč se při změně postavení pánve nemění postavení chodidla. Konečně jsem mohla dát volný průběh své profesní deformaci. Po lekci jógy jsem se vložila do dlaní muže, který ošetřil mou zlatou hřívu kokosovým olejem a opálený obličej pokryl ovocnou maskou. Odpoledne jsem si vyhradila na plavání v moři a pocení se v páře, abych na večerní kakaový rituál s tancem pěti elementů byla v kondici. Opět jsem trochu zkratovala a málem na něj nanastoupila, protože síla zvyku měnit rozhodnutí, nejde tak snadno vyresetovat. Nakonec jsem zůstala a užila si 3 hodiny divokého tančení, upřímného sdílení, posílání přání mocné zářící luně a zpěvu manter, který jsem sama iniciovala a překvapila tak snad všechny své strachy i tanečníky. Odešla jsem do tmy noci plná víry v život a toho dobrého, co přináší, konkrétně pak rodinu, psa a lásku. Usnula jsem spánkem spravedlivých a nevnímala, že nocí duní tóny páteční party, která měla skončit až v sobotu odpoledne.

Po probuzení jsem se vydala po pláži přes kopec do vedlejší zátoky Why Nam, kde je kromě jednoho mini resortu s restaurací, jóga šalou, slack linou a obřím symbolem květu života na skále, absolutní klid. Objednala jsem si myslinky s ovocem, čerstvý džus z manga a četla si v houpací síti. Cestou zpátky jsem se stavila na party, která byla pod rozpáleným sluncem stále v plném proudu, trsla si a mastila na další z otevřených lekcí, tentokrát s blonďákem Benem středního věku. Za celých devadesát minut jsme se ani jednou nezvedli ze země. Pracovali jsme hlavně nohama a břichem a já se už dlouho necítila ve svém těle tak dobře. Děkovala jsem mu za ten pocit a domluvili jsme se, že přijede do Prahy, aby hostoval v Klubovně. Plánovaná odpolední soukromá lekce s postarším Peterem se nekonala z důvodu jeho absence, a tak jsem čekání u šaly vzdala a šla si zaplavat. Potkala jsem ho cestou pískem a domluvili jsme se na další den. Ostrovní pohoda nevytváření problémů už pohltila i mě, a tak jsem si nešla stěžovat na recepci na špatnou organizaci a nechala to odplout na mořských vlnách.

Odpoledne jsem z nostalgie vystoupala na druhý kopec a sešla do zátoky Had Yuan, kde jsem kdysi měsíc žila. Obejdnala jsem si smaženou rýži v ananasu a pokračovala v četbě. Zaskočila jsem si zjisitit, jestli moje tehdy oblíbená masérka pořád pracuje v Barcelona spa, našla ji a celá natěšená se objednala na další den. Svět mi nikdy nepřipadal tak správný a přátelský jako teď. Sedla jsem si na lavičku na kopci mezi dvěma zátokami a koukala na moře. Bylo pár týdnů po začátku nového roku a já si v ten moment dala předsevzetí, že se budu míň bát. Původně jsem se chtěla nebát vůbec, ale dost mě to vyděsilo, tak jsem to trochu zmírnila. Po relaxační olejové masáži z mého dárkového balíčku mi znovu bylo v peřinách lehko a spala jsem sladce až do rána, kdy mě budík vyhnal na třetí otevřenou lekci.

Anahata jóga vychází z tance, kterým Shiva vyjadřoval svou lásku milované Shakti, a tak jsme v raním oparu otevírali srdce bez očekávání, nabízeli svou lásku bez podmínek, spojovali dlaně před hrudí s respektem k sobě i té lásce a skláněli se k zemi jako opoře a podpoře. Bylo mi jasné, že tenhle tanec netančím naposledy, a že se stane součástí mých lekcí v Klubovně. Dopoledne jsem pak znovu přistála ve spa, abych se celá nechala oškrábat omamně vonící hřejivou směsí tajného složení a následně zabalit tělo do igelitu a masírovat čelo. Pak mě paní napatlala od hlavy až k patě bílým chladivým jogurtem a to už jsem věděla, že kdybych teď zemřela, budu ze světa odcházet jako blažená žena. Všechno jednou končí, a tak mě ta dosud něžná ruka nemilosrdně nasměrovala do sprchy a já doufala, že nesmyju ten konejšivý pocit, co mi vrněl v těle.

Po obědě mě čekal Peter, autralský učitel jógy z Byron Bay, aby mi během prvních několika minut oznámil, že ho nezajímá, odkud si myslím, že pramení moje problémy se spodními zády a navrhl, ať poslouchám a dělám, co říká, pokud chci, aby se mnou pracoval. Józe se věnuje 50 let a vyrostl prý v Indii. Sklapla jsem paty, stáhla ocas mezi půlky a nastražila uši. Hodina utelka jako voda. Učil mě chodit, stát, zvedat nohy a vnímat tělo jako celek bez rozdělení na části a strany. Odcházela jsem srovnaná, hlavně s tím, že už nejsem holka jako lusk, leč stále křivá. Po pár hodinách vstřebávání jsem se znovu vydala do kopce a z kopce vstříc masáži s mou tehdy zbožňovanou ženou. Ona na domluvené masážní rande zapomněla, čekala na někoho jiného, čímž mi zlomila srdce i důvěru a já utekla, jak malá holka pryč. Den předtím jsem ji vynášela do nebes a teď bych ji vynesla leda v zubech.

Lidské city a pocity jsou proměnlivé. Stejně tak i počasí. Po třech slunečných dnech se nebem najednou táhly mraky a předpověď strašila vydatnými lijáky na dalších pár dní i nocí. Zbývala mi poslední noc na ostrově a měla být bouřlivá. Můj třídenní balíček jogových prázdnin se naplnil a já už neměla peníze na další noc, což jsem s politováním konstatovala už u snídaně a dostala nabídku postele v bungalovu v džungli. Plná rozpaků, leč odhodlaná méně se bát nových zkušeností, jsem ji přijala a strávila tak bouřlivou noc s mužem. Spali jsme každý na své posteli a když se začal zvedat vítr, dunět hromy a létat blesky, vyskočili jsme každý zpod své moskitéry a zachraňovali, co šlo z terasy i okolí oken, která neměla skla a déšť jimi padal dovnitř v provazech. Byla jsem chvíli v hysterii vlastní představivosti, která promítala katastrofické scénáře, ale protože už jsem se už bála méně, usnula jsem a nechala nebe, ať se vybouří. Ráno jsem horko těžko dopla zipy neuspořádané krosny a nalodila se do první bárky ze zátoky pryč. Závodila jsem s větrem, který nesl několikadenní déšť. Za deště bárky nejezdí, moře bouří a turisti jsou na ostrově uvěznění jako Leoš Mareš po vánocích, jak mi psala moje máma, když se mě snažila od cesty na jih odradit. Šlechetnému spolubydlícímu jsem poslala zprávu plnou díků a vykřičníků.

Ze zátoky jsme se, na mou duši, dostali suší, ani na trajektu jsem nezmokla a pršet začalo až na Samui, když jsem nasedala do letadla do Bangkoku.

Letiště na Samui je jedno z nejhezčích na světě. Pro mě i designové rozhodčí letištních soutěží. Je celé otevřené a vzdušné, tak jak by letový prostor měl být. Přistávací dráhu zdobí barevné květiny a palmy, v terminálu je zdarma občerstvení pro všechny cestující a na záchodech to voní. Let do Bangkoku trvá asi hodinu, sotva jsem stačila zamávat moři a usnout u rozečtené kapitoly.