Den 36. Tetování Sak Yant.

Cestovní horečka, Radost, Zdraví, Život

img_7659Sak Yant je tradiční thajský způsob tetování dlouhou tenkou jehlou nebo bambusem vyostřeným do špičky namáčeným do inkoustu. Původně tak budhističtí mniši ochraňovali bojovníky před hroty a ostřím zbraní. Aktuální situace? Takový “jakoby” #sakyant vám vytetují v pomalu kterémkoli tattoo studiu po celé zemi. Viděla jsem je v Chiang Mai, na Koh Samui i v Bangkoku. Trochu mě to svedlo z původní cesty do Ayutthayi, kde jsem si ho chtěla nechat vypíchat mnichem. Když jsem viděla fotky na instagramu s tagem #sakyant a steroidy nabušeného týpka s pivem v ruce, jak se fotí před salónem, ztratila jsem nadšení, ale ne zájem a začala si o Sak Yant číst víc. Na západ od Bankoku v jednom chrámu tetuje mnich, který “vopíchá” až 50 lidí denně. Více o něm tady. Kamarádka, která v Thajsku 15 let žila a jejíž Sak Yant na zádech mě asi před rokem zaujal a inspiroval mou cestu, právě přistála v Bangkoku, a tak jsem se na ní obrátila, aby mi řekla víc. Prozkoumala při svých cestách řadu míst, kde se Sak Yant vpisuje do kůže a vybrala si čarovně éterického tatéra, Arjuna Koba. Není to mnich a není to majitel moderního studia. Je to amulety ověšený podivín z vesnice, jehož “salónu” produkčně šéfuje jeho sestra na rodinném sídle pár kilometrů od Ayutthayi. Věřím Martině. Kromě faktu, že po svém Sak Yant rituálu nadále žije a těší se dobrému zdraví, se mi líbí jemnost provedení její kérky, a tak jsem ho jela hledat.


V Bangkoku jsem metodou pokus omyl našla místo, odkud odjíždějí minibusy do Ayutthayi. Nebylo to ze stanice BTS Victoria Monument jak radil Google, ale ze stanice Mo Chit (když se blížíte do zastávky, ozve se z reproduktoru přístí stanice močit). Odtud za deset bathu retrobusem 77 na autobusové nádraží Mo Chit 2 (označované jako severní nádraží) a tam konečně minubusem za 70 bahtu do zmíněné destinace. Cesta minibusem trvá něco přes hodinu. V závislosti na tom, odkud z Bangkoku vyrážíte, doporučuju se nasnídat nebo si vzít oběd s sebou, celkem se ten výlet protáhne. Já vyrazila v 8.30 z kavárny Casa Lapin na Ploenchit, kde mimochodem mají skvělý flatwhite, a z minubusu vystoupila po 11. Cestou přistupovali místní lidé včetně inkarnace mé žijící babičky. Rozesmátá důchodkyně s pytlíkem arašídů, o které se se mnou začala automaticky dělit. Pokecaly jsme ve zvucích jako aaach, oooo, hmmm, jeeeee, ukázala mi léky, co bere a založila si nohy do lotusu. Já jí ukázala fotku mojí babičky a taky si založila šraňky. Cesta mi s ní rychle utekla a už jsem vystupovala.


Chvíli jsem se handrkovala s místní tuktukářskou mafií, že jim nedám 500 bathu za 3 kilometry cesty do vsi a nakonec jela s mladým mototaxikářem za stovku a stejně mi to přišlo drahý, ale jak říkám, byla to místní mafie a já farang (bílá cizinka). O deset minut později mě vysadil na dvorku, kde mě uvítala mistrova sestra a poslala mě na záchod. Šla jsem, aniž by se mi úplně chtělo. Vyčůraná jsem dostala místo vedle matky rodu a na klín vnučku. Arjun že přijede za 20 minut, ať si zatím vyberu obrázek s významem a šoupla mi osahané desky. Vybrala jsem si tři, chvíli si hrála s děckem a arašídama od babičky, pak jsem se rozhodla pro jeden a vyslechla sestřin těžký životní příběh. Buď mi říkala, že se bála, že ji její manžel opilec zabije, nebo ho zabila. Nejsem si jistá, ale pantomimou předvedla řez kudly pod krkem.

img_7653

Půl hodiny pryč a Arjun nikde, tak jsem si začala číst. O hodinu později jsem potlačila pud se ptát, jak to vypadá a dál si odhánějíc mouchy četla. Dítě i stará matka mezitím usnuly. Když už mi zbývala poslední stránka, přijel. Vozem s kouřovými skly. Sestra mě poslala do patra, kde bylo plno soch a obrazů. Sedla jsem si do rohu a čekala. Vešel sympatický drobný muž s tolika cinkrlátky na krku, až jsem se divila, že se nepřeklopí, ale měla jsem z něj okamžitě dobrý pocit. Kdyby ne, odjedu, nenechávám se “vopíchat” jen tak někým. Mluvili jsme spolu posunky a očima, někdy se informace trochu ztratily v předkladu. Načrtnul umístění tetování na moje žebra a poslal mě to zkontrolovat k zrcadlu. Myslela jsem, že chce, abych zapla větrák. Pak mě položil na bok a začal pracovat. Nebolelo to víc, než málo a ani to dlouho netrvalo. V průběhu k mé ležící tváři přiběhl pes, olízl mě a stočil se mi k břichu. Dodalo mi to na přesvědčení, že jsem tam správně. Když Arjun skončil, odříkal s rukou na mém novém tetování nějakou modlitbu a já úplně povolila svaly a zavřela oči poslouchajíc. Při placení jsem sedíc na patách naproti němu vložila do mísy tisíc bahtu a podala mu jí. On podržel mísu i moje ruce, poklonili jsme se navzájem a on řekl see you a já thank you.


Napsala jsem zprávu svému taxikáři a dostala odpověď ok. Než přijel, rozloučila jsem se rodinou i zvířenou. Ayutthayu, která mi vzdáleně připomíná Angkor Wat jsem si neprohlídla, měla jsem rezervaci na lekci jógy v Bangkoku, ale jak říkal Arjun, nebyla to moje poslední návštěva.

 

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s