Pesemeska

Hlídám psa, který není můj. Trvale bydlí u rodičů, takže se počítá za vlastního, nicméně je u mě na návštěvě a nejsem zvyklá přizpůsobovat mu svůj život. Je malý, ale náš, i když je mi cizí, neposlouchá mě a nemá žádnou disciplínu. Ráno se mnou byl na lekci, pak spal, než se mnou chvíli ležíc mi v klíně psal. Na další lekci nešel, spal doma unavený z procházky.

Večer jsem byla běhat, pes nebyl, má krátké nohy a ego dogy, na ostatní psy útočí. Nemám na to nervy ani morál, mám o něj strach a se staženým zadkem se špatně běží. Pak jsem šla s holkama do sauny, pes nešel, není holka. Když jsem se vrátila před půlnocí, měl radost větší než jeho malé tělo. Já se těšila do postele, ale když jsem viděla ty psí oči, odložila jsem pyžamo a házela mu krysáka. Skákal s ním šipky do pelíšku, je to jeho způsob aportu. V koupelně při čištění zubů se mi motal u nohou. Sedla jsem si k němu, nalepil se mi do klína. Hladila jsem ho a cítila, jak se vypnul z napětí a vrní blahem.

Došlo mi, že mít psa, je mnohem víc, než ho vzít ven a nakrmit. Je to skutečná pozornost, společně strávený čas, je to parťák, co tu je a potřebuje cítit, že i já tu jsem. Je to můj učitel nesobectví. Konečně chápu, proč si moudří lidé volí psa podle povahy a charakteru, aby jim typově seděl. Já vždycky chtěla hezkýho psa, aby mi slušel. Díky bohu mě tohle malý “těpéro” probralo z mlhy iluze. Nejde ho mít a nebýt tu s ním.