Paměť mojí prdele

Láska, Radost, Zdraví, Život

Když jsem letos poprvé nasedla na kolo a šlápla do pedálu, bylo to “jako jezdit na kole”. Jarní den, teplý vzduch a tolik možností, kam jet, že se mi zamotala hlava. Vypla jsem mozek a nechala autopilota, ať mě vede… do Černošic.

Ještě pořád nemám elasťáky s plenou, a tak jsem během chvíle v sedle začala pociťovat paměť své prdele. První, co mě napadlo jako vhodné přídavné jméno byla historická paměť, což vedlo ke konotaci hysterická paměť a bylo mi jasný, že až z toho kola slezu, sednu si ke klávesám a začnu do nich bušit něco na to téma. Ze slušnosti jsem chvíli chtěla nahradit prdel zadkem, ale neprošlo to cenzurou aktuálního dění na naší politické scéně. Jestli naše politická reprezentace není v prdeli, pak to, co se odehrává na mým sedle po 30 kilometrech, rozhodně je.

Jela jsem podél řeky a bojovala s nutkáním fotit její proud, zelenou trávu na břehu, grafitti na stěně a štěně na procházce. Telefon jsem s vypětím všech sil před jízdou nacpala do mini kapsičky pro případ, že píchnu a budu potřebovat Uber na cestu domů. Představa, že se to svoje jablečný pádlo snažím vytáhnout a znovu nacpat do kapsy odpovídající velikosti skládací Motoroly, byla natolik neatraktivní, že jsem tu okolní krásu ukládala jen do mentální paměti.

Je mi směšný, jak moc jsem se stala obětí internetového sdílení každého uprdnutí. Jela jsem na kole a viděla trávu růst, řeku plynout a přestavte si, co víc, moje hodinky ladí s lakem mého rámu. Na ránu. Jsem oficiálně na ránu pěstí mezi oči, abych se probrala a žila svůj život bez potřeby spočítat na konci dne, za kolik palců nahoru jsem ten dnešní den prožila. 

Na druhou stranu je to součást mé práce. Prodávat sebe, své aktivity a krásu, jež plní moje dny a břicho skrze talíř. Získávat pozornost lidí, aby můj obchodní kredit stoupal spolu s popularitou mých sociálních sítí.

Všímám si u sebe jisté asociální síťové nelibosti několik posledních týdnů. Dostávám se na fotogenická místa v populární společnosti a kašlu na to to zaznamenat, protože se mi nelíbí, jak hluboko jsem klesla. Jak lacino prodávám prožitky a jak násilně zastavuju proud toho, co vidím, protože to balím do čtvercového nebo obdélníkového rámečku. Situace není nijak vyhrocená, je to celkem příjemné uvědomění si vlastních priorit.

Ráda zachycuju a sdílím, ale nechci to dělat pořád, protože kouzlo okamžiku se ztratí v momentě, kdy se ho snažím uchopit. Znáte to asi z meditace. Chcete ten letmý pocit, že máte klid, uchopit a nepustit a cink, on tam není. Není k uchopení, pouze vede k pochopení. 

Nicméně, zpátky v sedle, bez fotek, jimiž bych dokázala, že nekecám, cítím, jak mě bolí prdel. Odvykla tvaru sedla a dělá Zagorku. Dožene mě letos do obchodu, kde si kromě kalhot s plenou konečně koupím i vlastní helmu a cvakací boty, kterých se bojím jako čertice kříže? Loňský pád z kola do kolejí jsem už vstřebala, ale že bych byla připravená zacvaknout se do pedálu a znovu se poskládat na bok na křižovatce? Vidím se, jak padám a marně cukám tou zaháknutou nohou. Zcela vědomě se řadím mezi lidi předcházející nebezpečí a šlapu v teniskách. Bohužel ve druhém plánu se řadím mezi amatérské sportovce orientované na výkon a vědouc, že to s těma cvakacíma klapacíma kopačkama bude lepší, jsem nalomená. Holky mi asi dají za pravdu, že investice do helmy není zrovna ten nákup, na který se jedna dlouhodobě těší. Tenhle drahý plastový doplněk splácává vlasy a na kráse nepřidá. Ještě, že má nálepku bezpečná, na to soudní lidé slyší, holky o něco míň, dokud nejsou matky. Kalhoty s plenou snad ani nemusím argumentovat? Mám utratit 2 tisíce za nový sexy džíny, nebo radši elasťáky zvětšující zadek? No a ty cvakací kopačky už nechám jen se třema tečkama…

Na dvacátém kilometru jsem se seznámila s Ericem. Přijel z Ameriky. Ptala jsem se, jestli na kole? Prý letěl. Upřímnej a sympaťák od pohledu. Usmíval se na mě neskutečně bílými zuby, tak jsem se pasovala do role průvodkyně a ukázala mu bazény pod Barrandovskými terasami a vyprávěla mu o filmových ateliérech. O deset kilometrů později jsme se rozloučili. Původně jsem chtěla příběh vyšperkovat fikcí, ale mám namoženou prdel na to sedět u kompu další hodinu, a tak tenhle příběh nemá původně zamýšlený happy end o tom, jak jsme s Ericem odletěli do LA, kde jsem mu porodila tři děti a pak se v našem domě u moře zbláznila jako snad každá zoufalá manželka v americké domácnosti. Místo toho jsem si vystlala křeslo na balkóně na nalila si do sklenice pivo. Zbláznim se až po další vyjížďce, až budu mít ty vycpaný gatě.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s