Každý si něco nese z dětství

Láska, Radost, Zdraví, Život

Když jsem ve čtvrtek šla plavat do libereckého bazénu, došlo mi, že mám oblíbenou filmovou postavu. Dost často se s jejím pohledem na svět ztotožňuju, jen to navenek není tolik vidět, ale jako bych ty scénáře psala já… Když jsem byla malá, dívali jsem se v televizi na epizody Mr. Beana. Moje máme se u nich smála, až brečela. Tehdy jsem asi pochopila význam toho sousloví. Smála se tak, že jí tekly slzy a myslím, že si nalepila kousky papíru na víčka a mrkala s nima, nebo možná na jazyk a vyplazovala ho.

Byla tou dobou mladší, než já teď. Moje hravá mladá máma. Bylo to silný a plný upřímnosti. My se smáli všichni, ale máma nejvíc. Takže jak lidé s oblibou řeší svá poznamenání z dětství, taky mám svou trošku do mlýna. Ale není to trauma k terapii, je to k srdečnému smíchu. 

Ve čtvrtek jsem jela do Liberce. Měli jsme půl dne volno ve škole a já se už od neděle těšila, že si pojedu zaplavat. Jmenuju se Tatiana a jsem vodoholička. Jsem závislá na pohybu ve vodě. Je to můj živel.

Liberec neznám, neznám to nikde, nemám orientační smysl a jsem ráda, že na konci dne trefím domů, takže mě nepřekvapilo, že jsem navzdory zapnuté navigaci a info cedulím asi třikrát objela město dokola, než jsem našla městský bazén a zaparkovala na pankáče, protože na mini parkovišti před budovou nebylo místo. Koupila jsem si vstupenku se slovy, že jsem tam nová. Rozdíl v ceně hodinové a 90 minutové vstupenky je 5 korun, i přesto se za mnou vytvořila fronta, než jsem se pro jednu rozhodla. Neumím dělat malá rozhodnutí, jen velká.

V šatně jsou nainstalované kamery s poznámkou, že je tam nějaká zelená zóna pro nesnímané převlečení. Téhle cedule jsem si bohužel všimla až při odchodu. Ve sprchách mají moderní donucovací metodu sprchování se před vstupem do bazénu. Člověk musí s ručníkem nad hlavou projít očistcem a.k.a. chodbou “nuceného sprchování”. Já šla s taškou nad hlavou, protože si kromě ručníku nosím komplet bazénovou sadu. Brýle a postřik proti zamlžování. Musí se mi asi potit oči, neb se mi po půlroce všechny brýle začnou zamlžovat. Špunty do uší, nejlepší vynález od doby, co se (druhý rok) učím plavat kraul a pak pár lahviček produktů na očistu těla a vlasů s polepkama z Muji. Mám to barevně sladěné, což jsem si všimla teprve nedávno a potěšilo mě to. Barevně zkoordinovaná, pohybově neohrabaná jsem s taškou ve vzpažení prošla mezi asi 5 nekompromisními hlavicemi sprch z každé strany. To teda v Podolí nemáme. Ale nově máme čipové náramky na vstup i skříňku. Vypadají jako ciferník hodinek bez ručiček. Ženy věkové kategorie 75 – 90 zpočátku zmateně pobíhaly mezi skříňkami, ale už si to sedá. Tyhle “holky” si pomáhají, znají se dekády. Zrovna dneska jedna řešila, že se jí její oblíbené plavky na zadku rozpadají a kámoška jí poradila, že nemá tolik plavat na zádech. Já ležela smíchy na dlaždičkách.

Zpátky do Liberce. Čistá jak lilie a zmoklá jak slepice jsem obhlídla scénu. Je to velkorysá architektura se spoustou fascinujících prvků. Stěna z vypouklých dlaždic, co vypadá jako keramické varhany mě zaujala tak, že jsem před ní chvíli stála a čuměla do zdi.

Než budete číst dál, pusťte si tohle video.

Dále pak tobogán. Dva dokonce. Stejně jako Mr. Bean jsem vyšplhala na ten vyšší a pak se bála přiblížit se k díře. Byl tam semaforek, co svítil červeně a zeleně vždycky jen krátce blinkul, tak jsem čekala. Po delší chvíli přišel asi o 20 let mladší kluk a postavil se trpělivě za mě. Já se na něj otočila a zeptala se, jestli se čeká na zelenou. Přes špunty v uších jsme ho neslyšela, tak jsem čekala dál a zelená zase jen problikla. Bylo mi nepříjemné tam sedět, být stará, trapná a vůbec ne odvážná a kool, tak jsem se pustila madla a jela dírou do tmy. Černá roura se stroboskopem a v ní já, strnulá strachy s otázkou, kam jsem to zase skočila. Pak se černá změnila v průsvitnou, já se nadechla a povolila sevřené zuby, pěsti a zadek. Když mě to potupně plivlo do bazénku, bylo mi jasný, že půjdu znova, abych si to užila a taky pokořila ten strach, co mi tak sveřepě kazí prožitky. Nahoře jsem na zelenou už nečekla, nasadila si plavecké brýle, upevnila špunty v uších a skočila do díry. Uvolněná a připravená se nechat “svést” vodou.

Do šatny jsme šla uspokojená – bez dvojsmyslu. Fény mají na pětikačku, ale nemají drobné na rozměnění destikoruny. Poradily mi, ať si dám nahoře pizzu, že mi to uschne. Pizzu jsem si nedala, uschlo mi to venku, bylo tam konečně zase teplo na tričko a světlo na sluneční brýle. Auto mi neodtáhli a já cestou k němu nezakopla. Jsou i chvíle, kdy jsem podobná víle. To mám taky po mámě.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s