Duševní pacientka

Život
Nepíšu, protože nevím, kterým kódem. Nejsem si jistá, jestli je běžné, mluvit sám se sebou – uvnitř, tiše komunikovat se svou duší, bez doslechu cizích uší. Riskujíc, že mě zavřou do ústavu přiznávám, že k sobě promlouvám. Navíc k sobě mluvím anglicky. Nejsem dvojjazyčné dítě, oba rodiče jsou Češi jako poleno. 
Vystudovala jsem ten cizí jazyk. Sedm let ho rozkládala na atomy v morfologii a fonologii a skládala do významů v pragmatice a sémantice. Čtu anglicky stejně často jako česky. Je mi v něm pohodlně. 
Co si říkám? 
Přeju si dobrou noc a dobré ráno, v zrcadle sebekriticky hodnotím, že vypadám čím dál tím víc jako baset a pak se lituju. Když mám trému, uklidňuju se, že to vždycky nějak dopadne. Nadávám si, když jdu proti sobě a potácím se mlhou kocoviny. Někdy i několikadenní. Chválím se, když se mi něco povede, většinou při vaření, nebo když projdu tmou bez zranění. Ptám se sama sebe, co chci a kam směřují moje kroky. Rozebíráme možnosti cesty. Pohodlí versus vykročení z komfortní zóny. Jsem ve vztahu se svým já, někdy je to vnitřní dítě, jindy démonická Kálí. 
Když pocítím potřebu něco popsat, dát slovům tvar, tak mi to naskočí anglicky. Chci psát česky, tak si to přeskládávám do našich větných struktur. Význam se někdy ztratí, protože jsou idiomy, které nejde trefně přeložit. Hra se slovy se taky v obou kódech liší. Nejradši bych je nakombinovala a psala tak, jak mluvím. Jako ignorant krásy jednoho jazyka a hedonista užívající si s chutí všeho dobrého. 
 
Po delším úvodu jsem skoro zapomněla téma, o kterém jsem chtěla psát, ale protože mi nedá spát, vzpomněla jsem si. 
Blíží se mi 40. narozeniny a já nesouhlasím.
Nejsem připravená být v krabičce 40 – 50. Cítím se mladší a poprvé chápu, proč mi rodiče, tehdy v mém věku, říkali, ať nespěchám dospět. Nespěchám, leč nepochybuju, že už jsem dospělá, svéprávná, rozumově založená bytost s vrozenou houževnatostí pro radosti. Jsem tak stará, jak se cítím. Vím, že se déle hojím, tak už neskáču po hlavě do každé vody a méně riskuju. Pohybuju se a jsem pořád obratná a mrštná, jako ta stoletá babka na videu, které v pravidelných vlnách obíhá internetem. Mám vrásky ve tváři a nulovou ambici zajít na botox. Rozhodla jsem se stárnout důstojně a přirozeně. Uvidíme, co řeknu, až mi spadnou víčka přes oči.  
 
Věřím, že to, co je uvnitř, září ven.
Necítím se na čtyřicet. Nežiju jako každá žena toho věku. Ani nemůžu. Každá jsme jiná. Já si prý svoji cestu vybrala, ale pochybuju, že vědomě.
Většinou nevím, co chci, tak jak jsem si mohla vybrat cestu? 
Jak dlouho jsem nevěděla, co chci a chtěla zažít všechno, tak jsem dlouhodobě potřebovala objevovat rozměry světa a délku svého rozpažení. 
Pořád neznám velikost světa, ale našla jsem svoje hranice. Cítím klid a je mi v mé kůži dobře. Jsem překvapivě konzervativní, domácí puťka se sklony pěstovat suroviny na to, co vaří. Nebaví mě vysedávat v baru, a když už, tak tančit na baru a minimálně do svítání. Několikrát do roka jsem ještě na chvíli“party girl” a baví mě to. Piju alkohol a jdu pozdě spát. Pak se musím vracet do kondice v páře i ledové vodě bazénu a křísit se čerstvou pomerančovou šťávou z automatu, co mají v Podolí. 
Pomáhá mi jóga – ásánová praxe. Dostávám za uši a procházím si morální kocovinou, že si spaluju ťing – esenci či – to co máme dáno a měli bychom moudře používat. Jsou chvíle, kdy spaluju jako smyslůzbavená a pak vyčerpaně ležím a čekám, až mi doteče či (podobně jako když na návštěvě nedostatečně spláchnete a pak chvíli bezradně stojíte a čekáte, až do zásobníku nateče voda). 
Do vybraných pozic nastupuju opatrně, jinak to ani nejde, ale je mi v nich dobře. 
Je to velmi neortodoxní pojetí tradice. “Kocovinová sekvence pro padlé jogíny”. Uvědomuju si svoje výpadky proti jámám i nijámám, ale jsem si jich vědomá a učím se. Medituju, praktikuju ásány, ctím přirozenost, svobodu a odpovědnost a taky hřeším, aby byla balanc. Užívám si výdobytky 21.století a nárazově upřednostňuju svoje pohodlí nad ekologií a povrch nad hloubkou. Učím se o sobě každou chvíli něco nového a zjišťuju, že jsem milovatelný materiál. Že už nechci utíkat, protože mi stačí běhat párkrát do týdne kolem bloku. Že chci mít děti, protože ten svět, ve kterém žiju, ta planeta, kterou pro své blízké vytvářím, je něco, co bych chtěla dětem dát a nechat je, ať si na ní hrají, protože je v ní hezky a bezpečno. Nevím, jestli to ještě stihnu, byla by škoda, kdyby ne. Čínská medicína to moc nevidí. 
“Žlutý císař se zeptal: Když člověk zestárne, nemůže už mít děti. Jeto proto, že svou pohlavní sílu vymrhal, anebo se jedná o přirozené ukončení této funkce? 
Čchi Po odvětil: Když děvče dovrší sedm let, čchi jejich ledvin počíná mohutnět, vyměňují se jí mléčné zuby a houstnou vlasy. Když doroste do dvakrát sedm let, probouzí se v ní plodotvorná látka tchien-kuej, funkční kanál žen-máj se stává průchodným, promývací kanál čchung-maj zesílí a začíná pravidelné krvácení. Proto žena v tomto věku již může plodit děti. Když dosáhne třikrát sedm let, čchi ledvin je silná a vyrovnaná, proto dorůstají zuby moudrosti a počet zubů se stává úplným. Když má čtyřikrát sedm let, šlachy a kosti jsou pevné, hustota vlasů dosahuje nejvyšší míru a tělo je pevné a mocné. Když doplní pětkrát sedm let, čchi v jangmingových drahách (tlustého střeva a žaludku) slábne, tvář začíná vráskovatět a vlasy postupně vypadávají. Když naplní šestkrát sedm let, čchi nahoře v drahách tří jangů (tchaj-jang, šao-jang, jang-ming) zeslábne, tvář je celá vrásčitá a vlasy začínají šedivět. Když dovrší sedmkrát sedm let, funkční kanál je prázdný, zeslábne a ubyde čchi v promývacím kanálu, plodotvorná síla tchien-kuej je vyčerpána, zemské dráhy se stávají neprůchodnými (zastavuje se menstruace), a proto i celé tělo začíná chřadnout a žena už nemůže mít děti.
Když chlapec dovrší osm roků, čchi jeho ledvin začíná nabírat na síle, zhoustnou mu vlasy a vymění se mléčné zuby. Když má dvakrát osm let, čchi ledvin je mocná, probouzí se v něm plodotvorná látka tchien-kuej, plodivá síla u chlapce překypuje a může se vyronit ven. Proto jestliže se spojí jin a jang (žena a muž), může zplodit děti. Když dosáhne třikrát osm let, čchi ledvin je silná a vyrovnaná, šlachy a kosti jsou silné, proto dorůstají zuby moudrosti a počet zubů se stává úplným. Když má čtyřikrát osm let, šlachy a kosti jsou mocné, svalstvo je plné a pevné. Když doplní pětkrát osm let, čchi ledvin slábne, vlasy začínají vypadávat a zuby vysychat. Když dosáhne šestkrát osm let, jangová energie nahoře slábne a ubývá, tvář se vrásčí a vlasy protkávají šediny, Když naplní sedmkrát osm let, Čchi jater slábne, a proto šlachy už nejsou tak pružné a pohyblivé jako předtím. Když dovrší osmkrát osm let, plodotvorná látka tchien-kuej je vyčerpána, plodivé síly je málo, ledviny jsou zeslabeny, tělo je unavené, zuby a vlasy vypadávají. Ledviny v těle řídí vodu, přijímají esenci ťing z pěti orgánů cang a šesti orgánů fu a uschovávají ji. Proto ji v dostatečném množství mohou emitovat jenom tehdy, když pět orgánů cang v plné míře vykonává své funkce. Teď už však tyto orgány zeslábly, šlachy a kosti jsou bezvládné a plodotvorná látka tchien-kuej je vyčerpána. Proto vlasy šedivějí, tělo člověk pociťuje těžké, chůzi má nejistou, a nemůže již plodit děti.”
Když jsem někde utrousila, že oslava čtyřicátin nebude, protože jsem nedošla tam, kde jsem myslela, že budu, tak přistála věta. “Prosímtě, máš slavit, že jsi tu prožila skvělých 40 let a ne to, kdes měla stát a s kým.” Zahanbeně jsem sklonila hlavu a od té doby s tím pracuju. Proč mám strach z jednoho dne, který nic drasticky nezmění? Ta změna už začala, děje se a je to vlastně úplně v pohodě. Není to pořád jen 260 kilometrů v hodině po německé dálnici, ani gigantická horská dráha, je to takový Pendolino, co občas nejede, nebo se vypne wifina, někdo pokadí záchod, případně dojde voda, ale žádná drama třetího světa a spousta prostoru si číst, povídat a pohybovat se prostorem. Denně za to děkuju. 
Moje mysl funguje v různých rovinách. Rozumová vyhodnocuje a zamítá. Má snílkovská iracionální rovina ve spojení s produkčním nadáním, okamžitě vymýšlí projekt snů a uloží ho připravený na realizaci do šuplíku paměti. 
Takhle už mám aspoň 10 let vybrané svatební šaty a melodii k obřadu. Je to v šuplíku, protože rozum vyhodnotil, že nechci svatbu, jedině, že by to někdo viděl stejně nejasně jako já. 
Musím do těch šatů ještě zhubnout na velikost petit a nechat si zmenšit prsa, tak zatím (už 10 let) nespěchám, ať se nedostanu do stresu. Ty šaty nejsou vůbec na můj typ postavy a ta melodie je z písničky, kde se zpívá dvou anarchistech, které v americe neprávem odsoudili a zabili. Případně to ještě přehodnotím, kdyby na to došlo.  
Tyhle krátké texty jsem našla ve starém bloku.
Ať ilustrují, jak běžně a něžně promlouvám se svou duší.
Viděla jsem padat hvězdu, kalupem. 
Tak zřeteleně, že jsem vykřikla. 
Moje přání? 
To, které si s sebou nosím. 
To, které se ukrývá v houbce srdce
a střílí jako ohňostroj jiskry z očí. 
To, které denně zpochybňuju, odháním
a znova vítám. 
To, před nímž se skrývám a to, 
do nějž denně vplouvám. 
___________________________________
Shooting star
Falling into my arms
landing softly.
Filling my heart with pride
for choosing me. 
Filling the darkness of the night
with bright day light.
 
Happy Go Lucky
Tatiana Vomáčková
 
+420 603 503 877

gril_signature.jpg

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s