DECEMBER TO REMEMBER

Splněný sen dvou zpočátku bílých mužů a dvaceti věčně krásných žen.

Když se Karel a Karel v létě přihlásili na prosincový pobyt v Thajsku s jógou, jistě netušili, že si užijí jedny z nejzajímavějších dní svých životů. Pečlivě vybraná skupina jogínek v čele s profesionální průvodkyní a vyhořelou produkční jim poskytla zázemí, o jakém se jim možná asi nesnilo.

Není neobvyklé, že si svobodní muži v Thajsku najdou milenku či manželku, která jim denně snáší modré z nebe. Je méně obvyklé, že to je krásná, flexibilní, vzdělaná bílá žena vychovaná v evropské tradici a navíc v počtu dvaceti jedinečných kusů. Karlové prostě mají štěstí. Ještě cestou z thajské metropole na sloní ostrov byla jejich mottem věta “Nemusíš se bát, neutratíš ani Baht”. Jak to nakonec dopadlo a jaká částka byla na konci účtenky zabalené v tučné obálce není pro náš příběh zas tak podstatné. Důležité je, že nebudou muset posílat měsíční proviant své thajské ženě, že jim nikdo nevpašoval do nápoje omamné látky a že jim zůstal i pas.

Vraťme se ale na začátek prosince do chladné a šedivé Prahy, kde se schylovalo k adventu a na náměstích se postupně vztyčovaly a rozsvěcovaly jehličnaté stromy zdobené obřími koulemi a perníky, co by nasytily děti v několika afrických vesnicích. I na ruzyňském letišti Václava Havla už jeden postával, když jsme se 3. prosince v obřím Boeingu vznesly do nebe a přistáli o šest hodin později v Dubaji. Skupinová letenka nutně neznamená, že celá skupina sedí pohromadě, a tak jsem ve své roli průvodkyně prvorodičky zmateně pobíhala po palubě letadla počítajíc své ovečky. Sama jsem vyfasovala lukrativní místo s velkým prostorem pro dlouhé nohy a přerostlým kojencem, který se nevešel do mobilní postýlky na stěně, a tak ležel natažený přes celou naši řadu. Samozřejmě mi to nevadilo, protože je dost pravděpodobné, že jestli dá Bůh a já poviju, bude můj kojenec taky spíš na škále XXL. Za celých šest hodin letu jsem viděla pouze část jednoho filmu, neboť mě svou přítomností neustále vyrušoval atraktivní stevard se zajímavou barvou očí, který mi nosil cokoli v kabině našel. Filmy z nabídky budu mít šanci vidět na zpáteční cestě, jeho neuvidím už nikdy. Nebylo, co řešit. Tipuju, že nebude čekat v péřovce před vchodem do našeho domu v Braníku.

Po krátké přestávce v zemi datlí, fíků a šejků jsme nastoupili na druhou část cesty. Zasedací pořádek jsem už neřešila tak proaktivně, pouze jsem se ujistila, že jsme se nalodili v plném počtu. Z nedostatku atraktivních stevardů jsem viděla celé dva filmy, ačkoli jsem se musela udržovat v umělém stavu bdělosti, protože mě přemáhala únava. Čím jsem starší, tím víc potřebuju spát, to asi znáte všichni, kromě mé milované parťačky a kolegyně z podložky, Martiny, která vstává před slunce východem bez ohledu na to, v kolik se přihnala do peřin.

Ať už letíte po čase nebo proti němu, vždycky je to biorytmický zmatek, a tak jsem v úterý přála těm několika statečným, které přišly na ranní lekci, hezké pondělí. Pondělí se ovšem ztratilo někdy mezi blízkých východem a západní Asií. Teď, když to píšu, nejsem si jistá, proč se ta část světa, kde právě sedím, považuje za jihovýchodní Asii, když je relativně západně položená, třeba vůči Filipínám. Nicméně, po přistání v Bangkoku jsme přece jen stihli kousek pondělního odpoledne a večer, který jsme strávili rozdělení na dvě skupiny. Ti aktivní se poměrně pasivně povalovali na lekci jin jógy u naší oblíbené učitelky Cerissy, která ačkoli pochází z Minnesoty, žije už dvacet let v Bangkoku, kde vede nebeské lekce jógy a poskytuje restorativní fyzioterapie. Pasivní polovina se aktivně oddávala masáži celého těla. Moje aktivní skupina ještě z posledních sil vyšlápla 7 pater na střechu rohového domu, kde sídlí Sky Train Jazz Bar. Místo se skvělým výhledem, svěžím větrem, chutným jídlem a zaslouženým pivem. Tou dobou už jsme byli na nohou, respektive na zadcích a zádech, alespoň 30 hodin a spánkový deficit nás neodolatelně lákal do peřin. Na cestu domů jsme po vzoru přísloví “když jsi v Římě, chovej se jako Říman” využili asijskou obdobu Uberu, aplikaci Grab. Vyzvedla si nás bankovní úřednice, která si taxikařením přivydělává, aby pomohla matce po mrtvici zaplatit účty v nemocnici. Jak potvrdila další den Martina v autobuse, zatím co většina našich džetleklých turistů pravděpodobně spala, Thajci milují své rodiče více než své potomky.

Útery, ten den, co jsem si ho spletla, byl oficiálně náš první celý den v Thajsku a naplnili jsme ho po okraj. Sedm statečných s námi opět začalo už ranní lekcí jógy na střeše hotelu Cha-Da. Pro ty, kteří tam vůbec nestihli dojít, nebo dojet výtahem, byla tam parádní panoramata. Já si tam prožila svůj thrilerový moment, když jsem na krátkou chvíli uvízla mezi dvěma zavřenými dveřmi v úzkostně úzké chodbě. Než jsem stihla zpanikařit a počůrat se strachy, byla jsem zachráněná hotelovým personálem, který jedny ze dvou dveří otevřel veřejnosti. Cvičit na střeše nad velkoměstem je zážitek zejména pokud jste právě vyvázli z hororu své divoké představivosti a strachem rozpálené tváře Vám fackuje jemný vítr.

Po překvapivě bohaté hotelové snídani jsme povinně od ramen k patě zabalení do oblečení vyrazili do ulic a kanálů Bangkoku.

Buddhové ve zlatě nás osvítili a zmíněná profesionální průvodkyně Martina, která Bangkokem provázela i Karla Gotta, nás zasvětila do jejich stovek podob (všimněte si různých rysů tváří) a významů. Je krásné vidět víru v barvách, květinách a cítit ji v libých vůních. Pozorovat lidi, kteří ctí to a ty, v něž věří, s pokorou a úsměvem ve tváři. Buddhismus se v porovnání s křesťanskou vírou zdá být laskavější formou celoživotní oddanosti.

Královský palác byl natřískaný k prasknutí. Thajci ten den totiž slavili státní svátek. 5.prosinec je datem dávné korunovace loni zesnulého krále, který navždy zůstane lokálním Supermanem bez hříchu narozdíl od současného vládce, jeho syna Ramy X., který se takové popularitě zdaleka netěší a víc než na oltářích najdete jeho fotografii v bulváru. Jednou už ten incest v královské rodině musel prasknout. Nehledě na to, že královna Alžběta pravděpodobně překoná Supermanův dosavadní rekord v délce panování na jeden zátah a první dobrou.

Projížďka po kanálech řeky Chao Phraya pro mě byla jako návštěva v úplně jiném thajském hlavním městě, než jsem do té doby znala. Místa, kam se lidé nedostanou jinak než na lodi patří obecně k mým srdcovkám, ačkoli kanály, kterými jsme pluli už postupně ztrácí své původní kouzlo a rozpadající se domy na kůlech nahrazují moderní železobetonové stavby. Po obědě na další lodi jsme se stavili v továrně, kde zpracovávají primárně nerostné bohatství země, ale i kůže zvířat, co nestihla včas utéct. Drahé kameny, kromě třpytítek u Tiffaniho, a kůže exotických tvorů nejsou zrovna body mého zájmu, ale respektuju, že to někomu připadá atraktivní. Přesto bych krokodýlí kabelku nebo peněženku ušitou z kůže rejnoka nechtěla ani za hrst diamantů. Minimálně za dvě hrsti a dala bych ji pak stejně do frcu.

Večer jsme strávili v divadle, ne všichni, jen ti kulturně založení, samozřejmě. Tradiční thajské představení Siam Niramit je velkolepé, nádherně výpravně a zábavně edukativní, ale opět mimo rámec mého srdečního zájmu. Okostýmovaní sloni v auditoriu mi vhání slzy do očí, i když mi Martina říkala, že se k nim chovají hezky a že je to herectví určitě baví. Jsem každopádně ráda, že jsem tam byla, protože jsme měli dobrou večeři; létací scény a všechny kostýmy byly přenádherné a taky věřím, že kritizovat něco, co neznám, je snad horší, než si udělat vlastní názor, byť je kritický.

Tak trochu jako film “Na hromnice o den více”, tedy další ranní protažení na střeše nad městem, které se probouzelo do středečního rána. Ta stejná snídaně u jiného stolu v té stejné jídelně. Nabídka euroamerických i asijských chutí s několika zajímavými detaily. Jako proč mají šunku ve vodě ve várnici, to nechápu. Jak chutná bílý roztok z fazolí, který postával vedle plata čínských koblížků připomínajích španělské churros, také netuším, protože jsem se sice odhodlávala ho zkusit, ale pak radši sáhla po prediktabilnějších lívancích pravděpodobně ze zmrazeného polotovaru, i když jsem ochotná věřit, že v kuchyni někdo od tří hodin ráno smažil 300 čerstvých kusů.

Po snídani jsme spěchali svážet kufry z pokojů do lobby, ačkoli do odjezdu na ostrov zbývalo ještě dobrých 30 minut. Spěchali jsme proto, že početná parta čínských turistů, těch, kteří snídají churros s fazolovou zálivkou, už dva dny non stop blokovala oba výtahy a čekání se tak podobalo intervalům nočních tramvají v Praze. To samozřejmě pozitivně přispělo našim hýžďovým svalům, protože navzdory zenovému klidu nabitému při ranní lekci, nemáme čas ztrácet čas a radši si vyšlápneme 9 pater. S kufrem ta představa tak lákavá nebyla, i když by to jistě posílilo kromě hýždí i paže, takže dvě mouchy jednou ranou, ale Karlové by se dost pronesli.

V deset jsme se poskládali do čtyř minibusů a vydali se na další šestihodinovou cestu směr Koh Chang v doslovném překladu Ostrov slon, který leží v moři u hranic s Kambodžou. Cesta, jak se ukázalo později, pouze v našem minibusu utekla rychle a byla tak veselá, že jsem brečela smíchy. Asi čtyřikrát jsme stavěli na čůrání a mě vždy mile překvapila kvalita a čistota záchodků na odpočívadlech. Vyšší než evropský standard si z doby cestování s batohem nevybavuju. Tehdy to byla díra v zemi a lavor s páchnoucí vodou. Pokrok holt nezastavíš, historie je splachovací. Poslední úsek cesty jsme si dopřáli na trajektu, který přebrodil moře asi za pů hodiny a za dalších pár serpentýn už nás vítali voňavými vlhými ubrousky ve vzdušném lobby krásného resortu na pláži s bílým pískem. Nafasovali jsme klíče od pokojů a osvěžující nápoj z pandanových listů. Martině se z té vůně dělá šoufl, za to já ji radostně inhalovala z obou našich šálků. Odhodili jsem batohy, kufry, kabelky i boty a zběsile běželi na pláž zamávat zapadajícímu slunci a smočit bílé nohy ve slané vodě, která se při odlivu celkem vzdálila od břehu, asi tak kilometr. Pár z nás bohužel pocítilo, že není radno šlapat na korály a že boty do vody, co možná leží ve sklepě po dovolené na Jadranu, užije člověk i v Thajsku.

Večeři jsme absolvovali společně na písku pod hvězdami a usnuli spánkem spravedlivých turistů. Naše početná skupina je překvapivě kompaktní a homogenní. Dělá mi to radost.

Ranní lekce v 6.55 na písku u moře. Je to lákavá představa, nebo noční můra? V momentě, kdy se vykopu z peřin, už to zní jako splněný sen. Před usnutím se přikláním k té můrovaté variantě. Sešli jsme se ve skoro plném počtu. Jen jediná jogínka vyměnila podložku za matraci, ukažme si na ní prstem. Meditovali jsme za vědomé chůze a pro snídající ranní ptáčata představovali skupinu bláznů v terapii. Travnaté místo ve stínu palmových stromů, které jsme v celém areálu vybraly jako vhodné na cvičení, bylo od brzkého rána poctivě zavlažováno, a tak jsme cvičili v záplavě ranní rosy. Bobříka přizpůsobivosti jsme tak splnili hned z kraje a před devátou, kdy už to slunce rozpálilo do plných temen i ramen, jsme zasedil k snídaňové tabuli. Miluju hotelové snídaně. Ty u moře ještě o něco víc a tuhle úplně nejvíc, minimálně tohle ráno ano.

Následně jsme si odnesly nadité pupky na pedikůru a já se obětovala a podstoupila i masáž nohou. Začít den meditací se prostě vyplácí, blaho se Vás drží jako klíště. Odpolední lekce se přihnala takovou rychlostí, že jsme sotva stihli smočit těla v moři a dát si na baru čerstvý kokos. Jedině Karlové stihli na účet nasbírat čárek jako na nový plot. Cvičili jsme v už suché trávě, leč tentokrát plné hmyzu, čímž jsme splnili bobříky odvahy a trpělivosti najednou a travnaté cvičiště až do konce pobytu zavrhli pro veškeré odpolední lekce. Večeřeli jsme opět na pláži, jen o podnik dál. Dala jsem si zelené curry “no spicy” a ujistila se, že thajská kuchyně rozhodně vede můj gastro žebříček. Významný moment toho dne, který se navždy zapsal do historie roku 2017 byl nákup nafukovacího růžového plameňáka.

Ranní lekce byla v trávě a taky naposledy, ačkoli nám personál vyšel vstříc a neudělal z ní už za úsvitu bažinu. Po snídani jsem nafoukla plameňáka a až do pozdního odpoledne jsme se s ním zvěčňovali na moři i v bazénu. Jogíni k němu zpočátku neměli důvěru, ale když viděli, jak se vedoucí zájezdu upřímně baví, nechali se zlákat, začli na něj skákat a já mám v telefonu asi 1732 fotek včetně několika velmi vtipných videí. Odpolední lekce na nové štaci u záchodků opět pojistila naši pověst bláznů, kteří otevírají srdce a s pokorou se sklání k zemi, která je jim oporou. Pravidelnými se staly už i Happy Hours na baru, kam jsme se uvědoměle přesouvali rovnou z podložek s přesností švýcarských hodinek. Je to sporný moment jogového pobytu, na němž by alkohol neměl figurovat, ale zkuste se vyčerpaní aktivním pohybem dívat na orosený půllitr a objednat si vodu. Do příštího výjezdu ještě abstinenci zvážíme, zatím jsme happy i v rámci Happy Hour, která se nám na rozdíl od pravidelné večerní fire show u plážových restaurací ještě neomrzela. A protože to z deníku do kláves ťukám až po ukončení pobytu, můžu si dovolit říct, že Happy Hour s námi zůstala až do úplného konce. Jako všichni místní psi a ptáci, včetně plameňáka.

Přišel druhý adventní víkend a s ním volnější program rámovaný ranní lekcí v sobotu a odpolední v neděli. Museli jsme poctivé jogíny nechat vydechnout a zároveň nadechnout trochu toho exotického světa. V sobotu se část skupiny vypravila jezdit na slonech a já s Karlem I. přeplavala moře až na konec. Večer jsme se roztrhali na skupinky, ale nakonec jsme se stejně všichni potkali na trhu s jídlem na pláži Whitesand beach, jíž ti od německých hranic přezdívají “Weissen bier”. Aby toho spojení nebylo málo, já tam potkala kamarádku Míšu, se kterou jsem se měla sejít až další den, a kterou jsem neviděla snad půl roku, ačkoli obě žijeme v Praze a máme se rády. Některé situace nevymyslíš. Před spaním jsme ještě vysedávaly na terásce před naší kabánou, zatím co nám do klína padali brouci a ještěrky a pod nohama předla kočka, co trochu vypadá jako pes a věčně mě tím mátla. Odpoklonkovaly jsme se spát před půlnocí, protože i když přijdeme domů brzo, stejně nic nestihneme, natož jít spát včas.

Adventní neděle se v tropech nejeví zdaleka tak adventní. Absenci vedené ranní lekce jsme s Martinou využily k vlastní praxi na pláži a zvedaly tak morál našim jogínům, kteří to výjimečně vzali z peřin rovnou ke stolu na snídani. Nechápu, jak to dělám, ale vstávám tu i bez budíku před šestou. Nedělám to vlastně tolik já jako moje spolubydlící, která neumí ráno spát a jakmile otevřu oko, otevře pusu a já se musím zvednout z polohy mrtvoly, abych jí mohla honit po chatce jako ve hře na slepou bábu. Ta slepá jsem já, kdyby to nebylo jasné. Na prázdné pláži jsme rozmotaly podložky už po šesté a před půl sedmou měly smotané snad všechny údy. Bylo to krásně tiché až skoro posvátné ráno. Po snídani jsme se opět všichni, plus Míša, ta z trhu, nalodili do tryskového člunu a vyrazili objevovat ostrovní říši vyzbrojení šnorchly a maskami. Během už tradičních šesti hodin cesty jsme létali po mořské hladině, nořili se do hlubin exotického akvária, obědvali na pláži a houpali se na čemkoli, co viselo ze stromů. Do zátoky před hotelem jsme se vrátili akorát včas na odpolední lekci a rovnou se rozvalili na podložky, kde jsme si natahovali nohy na popruzích, protože na stojné pozice jsme neměli energii. My s Martinou samozřejmě ano, ale skupina se vždy řídím tempem a stavem nejpomalejšího případně nejunavenejšího člena jako v cyklistice. Večeři jsem vynechala a v 9 už ležela v pyžamu v posteli a rychlostí blesku psala tyhle řádky, abych srovnala skóre s časem, který letí jako splašený kůň. Záda jsem si přismahla, ale spát na břiše není zase taková daň za to pestrobarevné hemžení pod vodou, které si budu přehrávat ještě pár let.

Nový týden stejný program. Zase jsme začali ranním protahováním paží k nebi a poklekáním k zemi. Když cvičíme, dělají nám společnost místní psi. Celá smečka, která od pohledu vypadá, že bude incestní povahy až na jednoho, který rozhodně nebudí dojem příbuzného. Naše skupina lidí a psů, kteří se válejí v písku a dávají si nohy za uši, vzbuzuje ohlas mezi zaměstnanci i hosty resortu. Meditační průvod po pláži už je zaběhlý, ale jakmile se z dvaadvaceti hrdel rozezní zvučné OM, otáčejí se na nás a opět vypadají překvapeně. Jak říkají Karlové, nejhorší je smrt vyděšením, a tak je radši dvakrát denně udržujeme v pohotovosti. Zatímco se mi pocuchal sval v lýtku a musela jsem se odložit na masérské lehátko, věnovala se naše skupina pod vedením jednohlasně zvolené sportovní referentky Marty míčovým hrám, a tak vzduchem létaly volejbalové a ping pongové míče a na zem tvrdě dopadaly koule na petanque. Slunce vesele klouzalo po obloze a my se odpolední lekcí protančili k jeho uctění a poděkování za energii, kterou do nás jeho paprsky od rána ládovaly. Večeři jsme doslova vdechly, abychom stihly zmizet dřív, než začně další fire show, protože její choreografii i hudební doprovod už jsme znaly zpaměti. Já svou večerku prokecala s Míšou, která další ráno odjížděla domů, a měla jsem hlavu tak plnou informací, že jsem nemohla další hodinu a půl usnout a konečně poznala, co to znamená převalovat se v posteli.

Ráno se mi vstávalo špatně, ale naštěstí jsme se v rámci lekce stavěli na hlavu, a tak se mi rozproudila krev a neusnula jsem vzhůru nohama. Část skupiny, včetně zraněných jedinců, se po snídani vyškrábala do kopce k vodopádům a po návratu se všichni, i ti, co nešli, zdáli dost zatažení a unavení. Někteří dokonce poprvé za pobyt otevřeli knihy, se kterými na tváři pak tvrdě usnuli. Tři hodiny jógy denně jsou náročné i pro pokročilého jogína, a tak jsme s Martinou vzdaly pokusy vytáhnout ta uondaná těla našich klientů na hřiště a vzaly plameňáka do vody. Těžko věřit, že je v našem věku možné strčit děti na jejich nafukovacích nanucích, krokodýlech a ananasech do kapsy. Bazén jsme ovládly a plameňák na to odpoledne jen tak nezapomene. Zaměstnanci resortu mezitím na pláži přímo proti místu, kde zapadá slunce, postavili romantickou pergolu omotanou záclonou a pod ní strčili stůl a dvě židle. Libovala jsem si, že by zásnuby nebo výročí mohly na jeden večer odpoutat pozornost od našich bláznovství, ale ukázalo se, že to byly rekvizity pro focení. Buď pro katalog resortu, nebo tradiční asijská posedlost stylizovanými fotkami ze svatby a zásnub. Podobně jako když běhají šikmooké nevěsty v šatech alá bombon po Karlově mostě a Staromáku.

Naše odpolední lekce byla elementární. Symboly pro pět elementů, které jsme všem přidělily už první den pobytu konečně dostaly prostor. Sestava pěti elementů je fyzicky náročná, ale tak krásná, že ji všichni s nadšením, minimálně hraným, přijali za svou a odcvičili tak krásně, že jsem si na blízké záchodky musela skočit pro toaleťák, abych osušila slzy dojetí. Po obligátní Happy Hour jsme se vydali na trh. Skupina se k mé velké radosti drží pohromadě, a tak jsme tam zase byli skoro všichni namačkaní na pidi židlích ve tvaru vodních melounů a ananasů. Já si objednala rýží a morning glory s ústřičnou omáčkou, což je pravděpodobně vodní špenát, ale každopádně moje zamilované thajské jídlo. V Praze ho mají v jednom z Modrých zubů, nebo aspoň mívali. Objevila jsme na jídelníčku i mango sticky rice, což je pro změnu můj nejoblíběnější dezert. Koupila jsem ho sebou, ale mango i s lepivou rýží putovalo do lednice v mini baru a my dvě do postele.

Středa, náš poslední celý den včetně večera a dvou lekcí, přišla jako temný stín. Ještě teď nemůžu věřit, jak rychle nám pobyt utekl. Při ranní lekci jsme se už odevzdaně nechali fotit skupinou korejských turistů, protože jsme stihli přivyknout tomu, že si nás snímají ze všech stran a úhlů. Celá skupina jako jedno tělo procítěně odvičila sestavu “Otevírám svoje srdce” a mně to opět dojalo. Těžko říct, jestli to dojalo i Martinu, nebo z ní pořád ještě vytékala mořská voda po tom, co před lekcí názorně demonstrovala použití konvičky neti pot. Já měla demonstraci snazší. Vyplachování pusy olejem nemá vedlejší účinky, pokud to někomu neobrátí žaludek naruby. Stihli jsme i sérii pozic, kdy je tělo v záklonu a restorativní plavání v moři po lekci. To jsme si s Martinou užily jako paní radové, totiž s hlavou nad hladinou, plavaly až k bójce zhruba v polovině oceánu. Přes den se nic podivného nedělo. Všichni už jsme měli kotníky a zápěstí omotané náramky, které tam prodávali zruční místňáci, a tak jsme začali smlouvat o dřevěné Buddhy a jiné suvenýry. Odpolední lekce byla věnovaná vlastní praxi. Skupina rozdělená na elementy vyfikla takovou show – Thajci by řekli čou – že jsem už oficiálně brečela schovaná za telefonem, kterým jsem to nahrávala.

Na večer jsem si odhlasovali plážový pic nic, na kterém se sešlo tolik jídla, že zbylo i na naše psy, kteří možná ještě teď kadí maggi v kostkách. Největší ohlas vzbudila zpráva o zrušení ranní lekce. Obě s Martinou jsme si totiž uvědomily, že když někdo odvičí sestavu pěti elementů osmkrát za hodinu, pravděpodobně už cítí jen únavu a bolavé svaly. Samy jsem to daly dvakrát a měly toho dost.

Poslední den se z rána změnil v odpolední odjezd bez významných počinů. Holky si nechaly zkrášlit tváře při kosmetických terapiích a Karlové se drželi baru. Vzduchem se neslo těšení se domů smíchané se smutkem z odjezdu a strachem z nepohodlí při tolika hodinách na cestě. Jen já si mohla pískat, moje cesta na další štaci trvala sotva pět minut. Ostrov slon sice platí za třetí největší v Thajsku, ale obydlené je jen západní pobřeží, a tak z pláže svého nového hotelového domova vidím tu stejnou loď, která parkovala u naší pláže.

Závěrem chci říct, že Karlové jsou krycí jména, ale protože jsme se bály, že účastníci zájezdu nebudou vracet podšálky, jak je na zájezdech zvykem, potřebovaly jsme Karly, aby na to dohlídli. Zbylá jména odpovídají realitě a fakticky to taky sedí, jen to občas možná trochu zveličuju, abych Vám dala i kus sebe.