Dost v tom plavu

Každým pórem je má kůže cítit chlórem.  

Patří mi to, protože radši plavu v bazénu než v moři. 

V moři mé rty solí hoří, hlavně jejich vnitřní strany. 

Ty, co mám okousaný. Zlozvyk po mámě. 

Podolí mám tak blízko postele, že by byl hřích tam nebýt častěji než v kostele.

Městské mýty mají za to, že tam není čisto. Nesouhlasím, spíš tam často není místo na zaparkování. 

Venkovní bazény před létem umyli, tak se jejich dlaždice lesknou jako býčí koule a voda se v nich třpytí jako drahé šperky z Pařížské ulice. 

Kopce, v jejichž údolí je stadión pohodlně rozvalený, se zelenají travou a keři, za nimiž se bez ostychu shromaždují voyeři.

V prodejně  před šatnou jsem si pořídila sluneční plavecké brýle. Znamená to, že mají tmavá skla a já teď, dokud se nezačnou zamlžovat, vidím ptáky, jak se v hejnu předvádějí před sluncem, když vytočím hlavu v kraulu nad hladinu. Nejlepší investice to byla. Ptáky stranou, plavci mají sexy těla. 

Plavu pomalu, ale ladně, aspoň pocitově to tak vnímám, zatímco mě v druhé lajně předplavává důchodce. Líbí se mi jak se vlním v průzračné vodě. Jsem z toho unešená a vodou nadnášená skoro až do nebe.

Nechci, aby to všichni cítili stejně, protože by pak ve vodě bylo narváno jako v červenci v Číně, ale přeju lidem, aby si našli pohyb a v něm pocit, který jim srdcem smýká z jedné strany hrudníka do druhé a při němž vědí, že bez něj žít už nepůjde.