Zase změna, jsem žena

Mě to nepřekvapuje, ale tuším, že si vyslechnu z okolí komentáře, na které nebudu mít uspokojivou odpověď, a tak se ptám sebe sama a zkouším si to jako herečka, která špulí pusu do zrcadla v přípravě na představení. 

Nemůžu říct rozhodla jsem se, protože já se fakticky nerozhodla, prostě to najednou stálo napsané v rovině mých očí a já to přečetla. Nepochybovala jsem, přijala to a šla dál. Ad jedna to není nic dramatického, ad dva to ještě chvíli potrvá beze změny a ad tři mi to dává smysl a cítím, že to ani jinak být nemůže. Nebylo třeba o tom přemýšlet nebo se rozhodovat. Někdy si přeju, aby všechny moje kroky byly takhle jednoznačně dané něčím, co vůbec netuším odkud pochází, ale zní jako můj vnitřní hlas. Neznám svou vnitřní ženu, muže ani dítě, ale sakra dobře znám svůj vnitřní hlas. Promlouvá ke mně denně, většinou říká to, co nechci slyšet, pak taky hodně to, co se bojím slyšet a nemálo i to, co by mě vůbec nenapadlo. Oslovuje mě různými podobami mého jména v závislosti na tom, v jak husté mlze se aktuálně nachází moje fyzická schránka včetně očí. Netvrdím, že ho poslouchám jako hodinky nebo pes na cvičáku. Slyším, vnímám, procesuju a zřídka se jeho slovy řídím bez pochybností, častěji dělám, že jsem nic neslyšela. Není to tak bláznivé, jak to zní, není to na hospitalizaci. Řekla bych, že je to přirozené, minimálně pro mě, ale podle sebe soudím tebe, a tak tipuju, že to má každý z nás, jen někdo v takové věci něvěří a hlas slyšet nechce. 

Vědět mi, podle různých poradců, šamanů, kartářek a psychoušů, bylo vždycky bližší než cítít. Do jednoho se shodovali na tom, že jsem víc v hlavě než v srdci. Já naproti nim seděla chtějíc vyskočit z kůže, protože jsem nerozuměla tomu, co mi říkají a nevěděla, jak to změnit. Racionálně neuchopitelná zpráva pro někoho, kdo je v hlavě. Já ale cítila, že ten hlas, který ke mně promlouvá, bydlí v mém srdci a že když je se mnou denně, tak to třeba nebude tak nevyrovnaný poměr, jak se většina odborníků shodovala. 

Za čtyřicet let jsem vysledovala svoje vzorce chování. Ty, s nimiž jsem spokojená i ty, které mi vhání slzy do očí a staví mě čelem proti zdi s chutí se rozběhnout sprintem vpřed. Uklidňuju se příslovím, že starého psa novým kouskům nenaučíš a přijímám ty “fejly” pokorně a klidně. Zároveň ale věřím, že nikdy není pozdě, což je sice zásadně v kontradikci k tomu, ať nikdy neříkám nikdy, ale protiklady se prý přitahují. Mám ráda racionalitu, obdivuju moudrost, učenost a inteligenci. Stejně tak se mi líbí svobodomyslnost, hravost a improvizace. Hloupost a ignoranci považuju za největšího nepřítele lidstva, i když Steve Hawking říkal, že to jsou mimozemské civilizace, umělá inteligence a genetické inženýrství a ten věděl víc než já kdy budu. 

Rozhodování je čistě teoreticky záležitost mozku, nicméně popudy k němu nemusí nutně pocházet jen z hlavy. Když to převedu na úplně jednoduchý příklad rozhodování se mezi dvěma páry bot, tak racionálně bych si koupila ten praktičtější, ekonomičtější a padnoucí. Kolikrát jsem si vybrala nepraktické a drahé boty, co mě z nich bolely nohy ještě týden po vyzutí, ale byly tak krásné… Bylo to rozhodnutí mozku? Jsem opravdu víc v hlavě? 

To všechno mě přivádí zpátky na začátek k tomu, že jsem se nějak rozhodla, nepřemýšlela o tom desítky dlouhých nocí a dní a přesto mi to bylo jasné, jak facka ve chvíli, kdy jsem si to přečetla napsané na vnitřní straně svých víček. 

V létě, až skončí jarní kurzy, tak další zatím nevypíšu. Říká se, že když něco končí, něco nového začíná. Nevím přesně co začíná, ale vím, že končí mé pravidelné kurzy jógy. Důvodů je víc a všechny dohromady jsou jasnější než letní slunce. Potřebuju se vrátit ke své praxi a neprodávat ji, protože má v bankovkách nevyčíslitelnou cenu. Potřebuju zase chvíli pracovat jinak, víc psát, míň mluvit. Potřebuju si odpočinout od lidských příběhů, starostí i radostí, abych je za čas znovu ráda poslouchala. Potřebuju se zamilovat do toho, co dělám, abych tomu dala to nejlepší ze sebe. Vždycky to tak bylo a místo, abych se pranýřovala, že u ničeho nevydržím, raduju se, protože to jsem já. Jiná, i když podobná komukoli, na koho ukážete.

Nepřestala jsem mít ráda jógu, respektive jógou inspirovaný pohyb. Naopak, vážím si ho čím dál víc. Stejně tak si vážím klientů, kteří se mnou léta praktikují, a proto bude jedna lekce týdně. Našla jsem dvě místa. Jedno, kde je lekce možná v ranních hodinách a druhé, kde se teprve řeší, jestli to vůbec půjde. Nespěchám, začne se v září. Do poloviny července poběží vypsané kurzy. Přes léto budou občasné lekce na Střeleckém ostrově u karavanu CoCo Van. V září proběhne víkend na Vysočině. V říjnu poletíme s jógou na Srí Lanku, v prosinci do Thajska. Příští rok na ostrov Stromboli a tak dál. Pobytů s jógou inspirovaným cvičením se nevzdám, ty miluju. A občasné lekce potřebuju, abych nevyšla z (tělo)cviku. Pozvánky na pobyty jsou tady.

Můj kariérní život se odehrává více méně v pětiletkách. Při škole jsem učila angličtinu ve vzdělávacích institucích i soukromě. Po pěti letech jsem začala pracovat v produkci na reklamách a filmech. Po dalších pěti letech jsme si s kamarádem založili reklamní agenturu, z níž jsem odešla překvapivě po pěti letech. V září to bude šest let, co vedu lekce jógy, takže fakticky už přesluhuju a cuká mi noha. Nedělám to záměrně, vlastně mě zjištění, že se pohybuju podle nepsaného vzorce docela (mile) překvapilo. Dokážu už popsat pocit, kterým  celý proces končení začíná. Začnu sedávat ve dveřích balkónu a dívat se na měsíc s nevyslovenou otázkou, kam dál? Cítím, že pohár, který držím v dlani přetéká, že se mi v srdci vytváří prostor pro něco nového. Netrpím na nedostatek nápadů ani na nudu. Trpím nekonečnou touhou po změně, co znamená život. Sním o objevování světů, kam nedohlédnu a rozpínám paže s cílem obejmout to, co přichází a nemá zatím konkrétní tvar. Považuju to za přirozené. Stejně jako se v průběhu života mění názory, postoje a přání, mění se i cesta, jak být v tam, kde se nachází mysl. Nemám partnera a děti, kteří by mě vázali povinností. Mám všechnu svobodu světa a když už to tak je, cítím zodpovědnost jí využít. Možná jsem to celé chtěla jinak, ale to vůbec není podstatné, protože věci jsou jak jsou. Dávno se nesnažím porozumět, spíš se snažím  přijmout a nepo… se z toho. 

Author: Princka*Ta

Princka. Romantická realistka.