O nesplněných přáních a o tom, jak jediný, kdo je může naplnit je ten, kdo si je přál.

Když mi ještě nebylo ani zdaleka třicet, bydlela jsem v bytě s velkými okny. Jednou v sobotu jsem se probudila brzo ráno a za skly padaly vločky jako koblihy. Pamatuju si tu radost, co se mi rozlila hrudí, to čisté potěšení z krásy bílé chumelenice a to očarování, jako bych je viděla poprvé. 

Uběhlo skoro dvacet let a nic se v tomhle ohledu vnímání světa nezměnilo. Probudila jsem se v sobotu brzo ráno. V jiném bytě a úplně stejně stála u okna pozorujíc, jak se z nebe snáší bílé peří. Dotýkala jsem se skel a cítila identickou radost jako tehdy. 

Nijak zásadně jsem se nezměnila, leč má fyzická schránka s tím pocitem nesouzní. Kdybych neměla zrdcadlo a vnímala jen pocity, neuběhlo by skoro dvacet let. Možná by neuběhlo ani čtyřicet. Konečně chápu význam věty:

“Jsi jen tak stará, jak se cítíš.”

Astrologická zima skončila, nicméně silničáře opět překvapila sněhová nadílka. Děti i mnozí dospělí na horách skáčou šipky do prašanu a minimálně jedna žena ve městě si přeje, aby se vločky udžely na betonu, protože pod bílou peřinou vypadá i zimní město víc jako ráj na zemi. 

Pamatuju si den, kdy jsem musela odjet z hor v den, kdy konečně začalo sypat. Hodinu jsem neochotně vyhrabávala auto ze sněhu a se smutným výrazem v tváři se loučila se s těmi, kdo si mohli dovolit zůstat a válet se v závějích díky impregnaci až do bezvědomí. Odjížděla jsem proto, že jsem se řítila vstříc dospělosti, kdy povinnosti vítězí nad užívat si.

“Nejdřív je trénink, pak teprv ženy a šou.”

Tenkrát jsem si slíbila, že jednou strávím na horách celou sezónu. Postupně jsem z toho slibu ukrajovala, až se ten slib smrskl do jednoho celého týdne, kdy bude čas hoblovat svah, objet hřeben na běžkách a zajít na borůvkové knedlíky do horské hospůdky s kožešinami na dřevěné lavici. Za necelých dvacet let jsem si ani ten týden ještě nesplnila. Není to proto, že bych nemohla. Letos mi to dokonce bylo naservírované na zlatém podnosu až pod nos. Včetně dopravy, ubytování a společnosti. Přesto jsem nejela. Nebylo dost sněhu, bylo málo zdraví a hlavně jsem prostě nechtěla. 

Snít si o něčem celé dekády vytváří v podstatě nesplnitelná očekávání. Ten den, kdy jsem kdysi z hor odjížděla, už se nikdy nevrátí. Ta situace už nikdy nebude totožná a já, ačkoli jsem v srdci pořád stejná, jsem už dávno odtekla jako řeka do moře. 

Pokud člověk něco skutečně chce, jde si za tím. Já dnes ráno, když už jsem byla vzhůru tak brzo, mohla nasednout do auta, co mi stojí před domem a odjet na hory, kde jsou bílé závěje a za pár hodin už do nich skákat šipky po hlavě. Mám všechno, co k tomu naplnění svého dávného přání potřebuju. Impregnovanou bundu i oteplováky. Kompletní výbavu na běžky i sjezd. Jsem zdravá, na horách sněží a já sedím v Praze, v županu u počítače a píšu o tom, jak jsem si nechtěla splnit svůj sen. Můžu poskytnout výčet důvodu proč jsem nenasedla a nejela. Vždycky to budou jen alibi, protože kdybych skutečně chtěla, tak jsem teď ve frontě na parkovišti v Peci a rozčiluju se, že je tam moc lidí a je to drahé. 

Cokoli je možné, když se chce. A pokud se nechce, tak jsou dvě cesty. Buď hledat důvody proč a být jejich obětí, nebo to prostě nechat být a dělat to, co v danou chvíli skutečně chceme. 

Možná jsem víc než být na horách chtěla konečně sednout ke klávesám počítače a psát. Už tehdy, když jsem odjížděla ze zasněžené krajiny jsem jela za touhou víc než za povinností. Bylo tenkrát zkouškové období a já chtěla mít vzdělání. A taky jsem tehdy měla práci u filmu a nechtěla o ni přijít. Naše rozhodnutí naštěstí často reflektují to, co je pro nás důležité, ačkoli to ve chvíli, kdy je děláme ještě nevíme a říkáme, že musíme místo toho, že chceme. 

Kdybych tehdy byla zůstala…. je úplně jedno co by, protože tady a teď jsem to já, která odjela. 

Ta, která mohla jet dnes a nejela… Chtěla nebo nechtěla? 

Author: Princka*Ta

Princka. Romantická realistka.