Už ve středověku pojmenovávali filosofové pocit, kdy nějaký vnější vjem způsobí, že se duše raduje. Ať už je to film, hudba, procházka lesem, pohled na milovaného člověka, když se směje, psí dovádění nebo slunce, které vykoukne nad mraky a zaplaví krajinu takovým světlem, že to bere dech.
To slovo je úžas.
Proto pak při líčení skvělého zážitku či prožitku sedí adjektivum úžasný jako prdel na hrnci.
Denně máme příležitost těšit se z maličkostí stejně tak jako se z nich stresovat. Není údajně možné být šťastný každý den. Podle statistik je asi 20 dní v roce, kdy prostě vstaneme levou nohou a od prvního kroku z postele až po večerní ulehnutí se nic nedaří. Tyhle dny je jediným přáním přežít bez vážnějších dopadů na mentální či fyzický stav svůj i okolí. Zbylých 345 dní skýtá možnost radovat se, byť jen chvilkově. Dopřát si vidět a vnímat svět kolem sebe a vybrat si z toho spektra zlomky, z nichž jde poskládat úžasná mozaika, vyžaduje odhodlání a variabilní úhel pohledu. Věci totiž nikdy nejsou úplně špatné, záleží na způsobu, jakým o nich přemýšlíme.
Někdo se narodil pod šťastnou hvězdou a nemusí chodit pro smích a dobrou náladu do baru. Někdo se narodil do tmy, z níž jen těžko hledá cestu za světlem a životní optimismus tahá z paty nebo z lahve.
Neubráním se pochybám o svém duševním zdraví. Mívám často radost, ačkoli úplně nesplňuju kritéria spokojeného člověka. Mám jen dva ze tří pilířů, které ve své obsahově sporné knize “Najděte si svého mimozemšťana” zmiňuje *Babica české psychologie Marek Herman. (Vycházím z *článku uveřejněného na portálu Moje psychologie.)
Ty dva, které mám, nejsou extra ukotvené, ten pracovní je dost nestabilní. Můj jediný pevný pilíř jsou koníčky. Těch mám celou stáj, i když vzhledem k hlavnímu koni indického původu by trefnější název byl ašrám.
Pilíř zvaný partnerský vztah je hromada vypálených cihel a ta zmiňovaná nejistá práce je spíš zábava, což možná trochu zachraňuje její postavení, protože zábavná práce je atraktivnjší základ než jistá nuda.
Možná jsem lehce retardovaná a k radosti mi skutečně stačí málo, nebo je to smích přes slzy, jak jednou kdosi označil můj rohlík ve tváři.
Balancování na dvou pilířích je disciplína, kterou nemám v plánu vypilovat do dokonalosti. Bohužel můj třetí pilíř buď aktuálně podpírá jinou základnu, nebo někde trčí individuálně.
Každopádně jsem s myšlenkou tří pilířů podle Jiřího Šimonka v souznění. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy jsem si ze svého koníčku udělala práci. Ačkoli to byl “dream job”, dostala jsem se po pěti letech do situace, kdy jsem přišla z práce ve vývrtce a neměla se jak rozmotat, neboť můj koníček byla moje práce a tudíž to poslední, v čem bych v tu chvíli hledala potěšení. Vývrtku jsem jako praktická žena použila na otevření lahve a zatemnění mysli. To se neslučovalo s jogovou praxí, a tak jsem přestala dělat jógu průmyslově a vrátila podložku do stáje, kam jako můj nejspolehlivější kůň patří. Učím občas a dává mi to zase radost. Pracuju v jiném oboru a když mi všechno padá na hlavu, stavím se na hlavu a svět je zase alespoň v částečné rovnováze.
HAPPY GO LUCKY 