Sinusoidy

V matematice jsem nikdy nebyla dobrá. K základním početním úkonům převyšujícím v součtu 100 si pro jistotu beru kalkulačku, stejně tak si na ní kontroluju výsledná čísla tabulek, které vytvořím s pomocí základní znalosti formulek Excellu. Jsou dny, kdy bych přísala, že 1 a 1 je 11, nicméně pojmem sinus operuju zdatně jako Pythagoras s trojúhelníkem. Jeho skutečný význam jsem si vyhledala na Wikipedii a ačkoli jsem popis četla několikrát, neumím ho zopakovat ani volně, natož doslovně. 

V mém pojetí lidové goniometrie je sinus křivka, která se pravidelně vlní. Jinými slovy pro mě sinus vyjadřuje obecně platné tvrzení: chvíli dole a chvíli nahoře. Vědecky to ověřené nemám, ale ze se zkušenosti si troufnu tvrdit, že to platí. 

S odstupem, rozuměj s přibývajícím věkem a mírou již zmíněných zkušeností, jsem schopná se na svůj život dívat jako na sinusoidu. Vlnění v bocích do toho nepočítám a zvlněné vlasy taky ne. Uvědomila jsem si to nedávno, když jsem se probudila celá divá do nového dne. Ten jsem pak strávila aktivní prací a nekonečně dobrou náladou. Nemám diagnózu manio deprese, ani netrpím bipolaritou, a tak jsem se vyhodnotila na vrcholu sinusového oblouku. 

Moc dobře znám dny, kdy jsem na dně křivky. Z postele se mi nechce, do práce se mi nechce, ani mluvit s lidmi se mi nechce. 

Sinusoidou vedená období mají pravidelný ráz. Dokonce se dají předvídat. Když už jsem pocitově dlouho nahoře, začne mi být jasné, že to brzo půjde dolů. Dalo by se diskutovat, jestli to není způsobené buddhistickým mottem: jsi tím, čím je tvá mysl. I tam by ale byla možná další diskuze, protože podle Buddhy je život utrpení a tudíž se žádná křivka nekoná. Doteď si pamatuju důvod, proč jsem odešla ze studia buddhových suter. Uvědomila jsem si na příkladu malých mnichů, že o život v Zenu nemám aktuálně zájem. Ti malí oranžově odění chlapci bez vlasů přišli v parném dni k řece, kde jim instinkt radil dovádět, stříkat vodu do stran a smát se jako pominutí. Jejich mistr je však napomenul, že takové chování k buddhismu nepatří. Chtějí-li se vyhnout propadům, nemůžou si užívat výstřelků radosti. Jasné jako facka. 

Fackovat se nenechám ani osvíceným mistrem, a tak jsem zaklapla tlustou knihu vědomé cesty, sešla z ní a šla se koupat. Když totiž skočím v létě do vody, vždycky pak chvíli kopu nohama a výskám. Červeně nalakované nehty, průzračně modrá voda a paprsky slunce jsou pohled pro bohy, ne už tak Buddhy. 

Photo by Kelly Sikkema on Unsplash

Život v sinusoidě mi vlastně vyhovuje. I na dně je po určitém čase jasné, že tendence bude stoupavá a s tím se dá dobře a zdravě žít. Chápu, že vyhýbat se extrémům, je moudré a doporučené pro duševní zdraví, ale zkuste si sednout jako pecka v momentě, kdy začnou hrát vaši oblíbenou písničku, kterou jste léta neslyšeli. Zkuste neběžet naproti lásce svého života, když ho ve fázi zamilovanosti vidíte přicházet parkem a neskákejte mu kolem krku. Přicházejte pozvolným tempem s neutrálním výrazem ve tváři a bez zásadní vášně ho polibte na tvář. 

S vírou v udržení si mentální pohody, vždycky budu ta, co běží a skáče. Nebo aspoň do doby, kdy mi to dovolí klouby. 

Život je plný starostí, aktuálně i velmi blízkých hrozeb vyhynutí, ale nebyl by to život, aby v něm i v době ohrožení nebyl prostor pro humor. Stačí se podívat na lidovou tvořivost na sociálních sítích. Ruku na srdce, kdo se ani jednou nezasmál vtípku na téma koronaviru? Já třeba můžu jako sedmý trpaslík zaglosovat, že dnes někdo leží v mé postýlce na infekčním na Bulovce. Loni jsem tam ležela se spalničkami… to jsem mimochodem byla v křivce hluboko pod obloukem. 

Author: Princka*Ta

Princka. Romantická realistka.