Je to o hlavě

V životě se různými způsoby učíme být vědomými a trpělivými. Získáváme zkušenosti a vybíráme si, co je pro nás dobré a správné. 

Bylo by snadné, kdyby na všechny díry šla aplikovat jedna záplata identickým způsobem. Všechno by mělo stejná pravidla a principy. Ušetřili bychom čas, ale ochudili bychom se o rozmanitost a cestu poznání a poznávání. 

Uvedu to na příkladu helmy, který bude blízký těm, kteří se věnují více sportům, byť na amatérské úrovni.

První helmu jsem si pořídila na snowboard. Vyslyšela jsem přání své mámy, ačkoli jezdit jen v čepici bylo v pubertě nejen víc cool, ale taky to dávalo možnost mít těch čepic víc a ladit je s oblečením i náladou. Helma není to nejslušivější vybavení, po němž by mladá žena prahla, vzhledem k tomu, že termín “helmet hair” v podstatě znamená, že na hlavě leží spláclé vlasy. Ty moje navíc ztratí i veškeré vlny, tudíž jsem lehlá, splihlá a na flirtování v horské chatě velmi podvybavená, leč nabalená. Proto to už od puberty víc než na krásu vlasů hraju na humor a kouzlo osobnosti. 

Nicméně, začalo to helmou na hory a pokračovalo helmou na motorku. Ta je  v mém pohledu ještě zásadnější, i když ve finále jde o život ve všech případech. Mám malou hlavu. Konfekční velikost oblečení mám L, helmu S. Těžko se mi, s tím evidentně malým mozkem, chápe přímá úměra a možná i proto mi trvalo dva roky, než jsem našla helmu, která by seděla tvaru mé lebky a stylu mé Vespy. Do té doby jsem na skútru jezdila v helmě na snowboard. Bylo to řešení jako v asijské půjčovně, kde i kyblík projde jako helma, ale potřebovala jsem čas najít si tu pravou. V rychlosti 100 km v hodině se helma z hlavy zvedá o poznání víc než při sjíždění svahu. V mém případě. Ester Ledecká a Eva Samková by to asi rozporovaly. Správnou helmu jsem našla až na třetí pokus a po sedmi šťastných letech přichází poločas rozpadu, je vyčvachtaná. Ve vyšší rychlosti si ji držím rukou, ale do hledání nové se mi vůbec nechce, protože to zase bude jehla v kupce sena.

Třetí typ helmy, jejíž pořízení jsem stejně svědomitě oddalovala, byla helma cyklistická. Na kole jsem zpočátku jezdila v té zasloužilé helmě na snowboard. I tady ale platí jiná pravidla, a to nemyslím pravidla silničního provozu, spíš pravidla zdravého rozumu jako prodyšnost a váha. Zatímco na horách průvan ve vlasech pod žebrovanou helmou zavání zánětem blan, na kole se zavřenou helmou hrozí přehřátí mozku. Ani jedno není trofej, pro kterou si jedu, a tak mám tři helmy. Všechny bílé – aspoň něco je konstatní.  

V podstatě se modlím, abych si nenašla další sport s dalším typem helmy, třeba wake boardingu se snažím neúspěšně vyhýbat. 

Závěrem. Prázdná helma a tolik moudrosti. 

Základní je stejně jako v indické filosofii Ahimsa. Neubližování (sobě v téhle mutaci) zpodobněná symbolem ruky – ruka, hlava, helma – dalo by se to pospojovat. Můžete si třeba dát hlavu v helmě do dlaní po přečtení téhle analogie.

Univerzální řešení nefunguje. Jedinečnost je to, co nám dává radost – nejen z pohybu.

Trpělivost jak známo přináší růže, ale také komfort a spokojenost. První řešení není vždy to nejlepší.

No a finálně zkušenost, protože teprve když se něčemu skutečně věnujeme a získáme zkušenosti, víme, co potřebujeme k tomu, abychom mohli pokračovat bez zbytečných vnějších omezení a blokací.

Bezhlavě šetřit na nesprávných místech je už jen dodatek. 

Sinusoidy

V matematice jsem nikdy nebyla dobrá. K základním početním úkonům převyšujícím v součtu 100 si pro jistotu beru kalkulačku, stejně tak si na ní kontroluju výsledná čísla tabulek, které vytvořím s pomocí základní znalosti formulek Excellu. Jsou dny, kdy bych přísala, že 1 a 1 je 11, nicméně pojmem sinus operuju zdatně jako Pythagoras s trojúhelníkem. Jeho skutečný význam jsem si vyhledala na Wikipedii a ačkoli jsem popis četla několikrát, neumím ho zopakovat ani volně, natož doslovně. 

V mém pojetí lidové goniometrie je sinus křivka, která se pravidelně vlní. Jinými slovy pro mě sinus vyjadřuje obecně platné tvrzení: chvíli dole a chvíli nahoře. Vědecky to ověřené nemám, ale ze se zkušenosti si troufnu tvrdit, že to platí. 

S odstupem, rozuměj s přibývajícím věkem a mírou již zmíněných zkušeností, jsem schopná se na svůj život dívat jako na sinusoidu. Vlnění v bocích do toho nepočítám a zvlněné vlasy taky ne. Uvědomila jsem si to nedávno, když jsem se probudila celá divá do nového dne. Ten jsem pak strávila aktivní prací a nekonečně dobrou náladou. Nemám diagnózu manio deprese, ani netrpím bipolaritou, a tak jsem se vyhodnotila na vrcholu sinusového oblouku. 

Moc dobře znám dny, kdy jsem na dně křivky. Z postele se mi nechce, do práce se mi nechce, ani mluvit s lidmi se mi nechce. 

Sinusoidou vedená období mají pravidelný ráz. Dokonce se dají předvídat. Když už jsem pocitově dlouho nahoře, začne mi být jasné, že to brzo půjde dolů. Dalo by se diskutovat, jestli to není způsobené buddhistickým mottem: jsi tím, čím je tvá mysl. I tam by ale byla možná další diskuze, protože podle Buddhy je život utrpení a tudíž se žádná křivka nekoná. Doteď si pamatuju důvod, proč jsem odešla ze studia buddhových suter. Uvědomila jsem si na příkladu malých mnichů, že o život v Zenu nemám aktuálně zájem. Ti malí oranžově odění chlapci bez vlasů přišli v parném dni k řece, kde jim instinkt radil dovádět, stříkat vodu do stran a smát se jako pominutí. Jejich mistr je však napomenul, že takové chování k buddhismu nepatří. Chtějí-li se vyhnout propadům, nemůžou si užívat výstřelků radosti. Jasné jako facka. 

Fackovat se nenechám ani osvíceným mistrem, a tak jsem zaklapla tlustou knihu vědomé cesty, sešla z ní a šla se koupat. Když totiž skočím v létě do vody, vždycky pak chvíli kopu nohama a výskám. Červeně nalakované nehty, průzračně modrá voda a paprsky slunce jsou pohled pro bohy, ne už tak Buddhy. 

Photo by Kelly Sikkema on Unsplash

Život v sinusoidě mi vlastně vyhovuje. I na dně je po určitém čase jasné, že tendence bude stoupavá a s tím se dá dobře a zdravě žít. Chápu, že vyhýbat se extrémům, je moudré a doporučené pro duševní zdraví, ale zkuste si sednout jako pecka v momentě, kdy začnou hrát vaši oblíbenou písničku, kterou jste léta neslyšeli. Zkuste neběžet naproti lásce svého života, když ho ve fázi zamilovanosti vidíte přicházet parkem a neskákejte mu kolem krku. Přicházejte pozvolným tempem s neutrálním výrazem ve tváři a bez zásadní vášně ho polibte na tvář. 

S vírou v udržení si mentální pohody, vždycky budu ta, co běží a skáče. Nebo aspoň do doby, kdy mi to dovolí klouby. 

Život je plný starostí, aktuálně i velmi blízkých hrozeb vyhynutí, ale nebyl by to život, aby v něm i v době ohrožení nebyl prostor pro humor. Stačí se podívat na lidovou tvořivost na sociálních sítích. Ruku na srdce, kdo se ani jednou nezasmál vtípku na téma koronaviru? Já třeba můžu jako sedmý trpaslík zaglosovat, že dnes někdo leží v mé postýlce na infekčním na Bulovce. Loni jsem tam ležela se spalničkami… to jsem mimochodem byla v křivce hluboko pod obloukem.