Život bude oceánský vír… 

English, Zdraví, Život

“Life will not be a pyramid with the apex sustained by the bottom, but an oceanic circle whose centre will be the individual.”— Mahatma Gandhi

Našla jsem několik slov, kterým nerozumím, podobně jako Plha s hrdobcem v Marečku podejte mi pero.

Nedávno jsem se chválila, jak výborná jsem angličtinářka, tak nejsem. Četla jsem to opakovaně zleva, zprava, rozkládala na atomy a skládala zpátky, ale nepovedlo se mi to hezky česky podat. Znám jednotlivá slovíčka, poskládala jsem je gramaticky správně za sebe a význam se ztrácel. Kolikrát se asi překladatelé dostávají do situace, kdy hledají cestu, jak dobře a stručně vyjádřit, co chtěl básník říci a nemůžou ji najít? Z téhle profese by mi jeblo, nebo bych skončila zahrabaná pod haldou papírů a nikdo už by mě nikdy neviděl.

Zběsila jsem začala hledat ve slovníku ujištění, že jsem se trefila do překladu jednotlivých slov. Citát jsem našla pod obrázkem na Instagramu. Zaujal mě vizuálně. Uzavřený kruh, který se chvěl jako hladina a ačkoli skoro vůbec nebyl modrý, evokoval moře.

Hledala jsem něčí český překlad a cestou posbírala inspiraci. Mám teď dva otevřené sešity na stole, několik nepojmenovaných dokumentů v Pages (jako Word, ale na Macu), plnou lištu oken prohlížeče a rozepsaných pár mailů. Kvízovala jsem Google, zkoušela různá klíčová slova. Projela pět stran Gandhího citátu v češtině a našla jich hodně, které mě oslovily, ale ani jeden významově podobný tomu, který jsem do češtiny skládala jako puzzle. Začala jsem mít strach.

„Vykonávat věc, které se bojíme, je první krok k úspěchu.“ – Mahatma Gandhi

Přešla jsem do “jako-kybernetického” útoku. Zkopírovala a vložila jsem do horní lišty sebevědomě svou verzi překladu a vygeneroval se strašně dlouhý blog, který jsem si nakonec celý přečetla, protože byl skvělý, ačkoli zpočátku jsem byla dost otrávená, že musím tak dlouho jezdit prstem nahoru dolů a očima lovit. Existuje taková funkce vyhledávače, která v článku, co splňuje kritéria hledání, najede po kliknutí rovnou na vybranou pasáž? Tipuju, že už to někdo vymyslel, jen mně to nikdo neřekl. Neměli jsme na základce počítače 21. století.

Samozřejmě úplně dole byl hledaný citát, ale delší. Mnohem delší a ten můj překlad konečně začal dávat smysl. Není to kruh, je to vír.

“Život nebude pyramidou, jejíž základy podpírají vrchol, ale oceánský kruh, v jehož centru bude obsažen jedinec.” 

*

“Život nebude pyramidou, jejíž vrchol podpírá základna. Spíš to bude oceánský vír, v jehož středu je jedinec, který mizí do víru vesnice, vesnice dále mizí do víru dalších vesnic, až se celek stane jediným životem složeným ze všech jednotlivců, kteří nejsou nikdy agresivní a arogantní, ale vždy jsou pokorní a sdílejí  majestát oceánského víru, jehož jsou nedílnou součástí.Tak nejvzdálenější obvod nebude hrozit silou, že zahubí vnitřní kruh, ale bude dávat sílu všem uvnitř a z nich pak odvozovat svou vlastní sílu.” – autor

K pochopení je třeba mnohem víc než otrockou znalost reálií a jednotlivostí. Rozumět a porozumět jsou někdy odlišné jako dvouvaječná dvojčata. Cesta k porozumění ve smyslu pochopení vede přes moře indícií a digresí. Není jisté, že nedojde úplně jinam, než bylo v plánu, ale je jisté, že to nevadí.

Našla jsem poctivě poskládaný deník z jednoho putování a zajímavý text o původu komunitou podporovaném zemědělství. Našla jsem motto pro projekt, na kterém pracuju a jeden účet na Instagramu, který mi stojí za lítání prstem shora dolů a lovení očima.

Věděli jste, že Organizace spojených národů přijala před deseti lety rezoluci, která prohlašuje 2. říjen za “Světový den nenásilí”.

Říká se, že každý den je důvod slavit. V tenhle den bych to viděla jako nenucenou povinnost. Život nebude oceánský vír, on už je. 

 

Advertisements

Duševní pacientka

Život
Nepíšu, protože nevím, kterým kódem. Nejsem si jistá, jestli je běžné, mluvit sám se sebou – uvnitř, tiše komunikovat se svou duší, bez doslechu cizích uší. Riskujíc, že mě zavřou do ústavu přiznávám, že k sobě promlouvám. Navíc k sobě mluvím anglicky. Nejsem dvojjazyčné dítě, oba rodiče jsou Češi jako poleno. 
Vystudovala jsem ten cizí jazyk. Sedm let ho rozkládala na atomy v morfologii a fonologii a skládala do významů v pragmatice a sémantice. Čtu anglicky stejně často jako česky. Je mi v něm pohodlně. 
Co si říkám? 
Přeju si dobrou noc a dobré ráno, v zrcadle sebekriticky hodnotím, že vypadám čím dál tím víc jako baset a pak se lituju. Když mám trému, uklidňuju se, že to vždycky nějak dopadne. Nadávám si, když jdu proti sobě a potácím se mlhou kocoviny. Někdy i několikadenní. Chválím se, když se mi něco povede, většinou při vaření, nebo když projdu tmou bez zranění. Ptám se sama sebe, co chci a kam směřují moje kroky. Rozebíráme možnosti cesty. Pohodlí versus vykročení z komfortní zóny. Jsem ve vztahu se svým já, někdy je to vnitřní dítě, jindy démonická Kálí. 
Když pocítím potřebu něco popsat, dát slovům tvar, tak mi to naskočí anglicky. Chci psát česky, tak si to přeskládávám do našich větných struktur. Význam se někdy ztratí, protože jsou idiomy, které nejde trefně přeložit. Hra se slovy se taky v obou kódech liší. Nejradši bych je nakombinovala a psala tak, jak mluvím. Jako ignorant krásy jednoho jazyka a hedonista užívající si s chutí všeho dobrého. 
 
Po delším úvodu jsem skoro zapomněla téma, o kterém jsem chtěla psát, ale protože mi nedá spát, vzpomněla jsem si. 
Blíží se mi 40. narozeniny a já nesouhlasím.
Nejsem připravená být v krabičce 40 – 50. Cítím se mladší a poprvé chápu, proč mi rodiče, tehdy v mém věku, říkali, ať nespěchám dospět. Nespěchám, leč nepochybuju, že už jsem dospělá, svéprávná, rozumově založená bytost s vrozenou houževnatostí pro radosti. Jsem tak stará, jak se cítím. Vím, že se déle hojím, tak už neskáču po hlavě do každé vody a méně riskuju. Pohybuju se a jsem pořád obratná a mrštná, jako ta stoletá babka na videu, které v pravidelných vlnách obíhá internetem. Mám vrásky ve tváři a nulovou ambici zajít na botox. Rozhodla jsem se stárnout důstojně a přirozeně. Uvidíme, co řeknu, až mi spadnou víčka přes oči.  
 
Věřím, že to, co je uvnitř, září ven.
Necítím se na čtyřicet. Nežiju jako každá žena toho věku. Ani nemůžu. Každá jsme jiná. Já si prý svoji cestu vybrala, ale pochybuju, že vědomě.
Většinou nevím, co chci, tak jak jsem si mohla vybrat cestu? 
Jak dlouho jsem nevěděla, co chci a chtěla zažít všechno, tak jsem dlouhodobě potřebovala objevovat rozměry světa a délku svého rozpažení. 
Pořád neznám velikost světa, ale našla jsem svoje hranice. Cítím klid a je mi v mé kůži dobře. Jsem překvapivě konzervativní, domácí puťka se sklony pěstovat suroviny na to, co vaří. Nebaví mě vysedávat v baru, a když už, tak tančit na baru a minimálně do svítání. Několikrát do roka jsem ještě na chvíli“party girl” a baví mě to. Piju alkohol a jdu pozdě spát. Pak se musím vracet do kondice v páře i ledové vodě bazénu a křísit se čerstvou pomerančovou šťávou z automatu, co mají v Podolí. 
Pomáhá mi jóga – ásánová praxe. Dostávám za uši a procházím si morální kocovinou, že si spaluju ťing – esenci či – to co máme dáno a měli bychom moudře používat. Jsou chvíle, kdy spaluju jako smyslůzbavená a pak vyčerpaně ležím a čekám, až mi doteče či (podobně jako když na návštěvě nedostatečně spláchnete a pak chvíli bezradně stojíte a čekáte, až do zásobníku nateče voda). 
Do vybraných pozic nastupuju opatrně, jinak to ani nejde, ale je mi v nich dobře. 
Je to velmi neortodoxní pojetí tradice. “Kocovinová sekvence pro padlé jogíny”. Uvědomuju si svoje výpadky proti jámám i nijámám, ale jsem si jich vědomá a učím se. Medituju, praktikuju ásány, ctím přirozenost, svobodu a odpovědnost a taky hřeším, aby byla balanc. Užívám si výdobytky 21.století a nárazově upřednostňuju svoje pohodlí nad ekologií a povrch nad hloubkou. Učím se o sobě každou chvíli něco nového a zjišťuju, že jsem milovatelný materiál. Že už nechci utíkat, protože mi stačí běhat párkrát do týdne kolem bloku. Že chci mít děti, protože ten svět, ve kterém žiju, ta planeta, kterou pro své blízké vytvářím, je něco, co bych chtěla dětem dát a nechat je, ať si na ní hrají, protože je v ní hezky a bezpečno. Nevím, jestli to ještě stihnu, byla by škoda, kdyby ne. Čínská medicína to moc nevidí. 
“Žlutý císař se zeptal: Když člověk zestárne, nemůže už mít děti. Jeto proto, že svou pohlavní sílu vymrhal, anebo se jedná o přirozené ukončení této funkce? 
Čchi Po odvětil: Když děvče dovrší sedm let, čchi jejich ledvin počíná mohutnět, vyměňují se jí mléčné zuby a houstnou vlasy. Když doroste do dvakrát sedm let, probouzí se v ní plodotvorná látka tchien-kuej, funkční kanál žen-máj se stává průchodným, promývací kanál čchung-maj zesílí a začíná pravidelné krvácení. Proto žena v tomto věku již může plodit děti. Když dosáhne třikrát sedm let, čchi ledvin je silná a vyrovnaná, proto dorůstají zuby moudrosti a počet zubů se stává úplným. Když má čtyřikrát sedm let, šlachy a kosti jsou pevné, hustota vlasů dosahuje nejvyšší míru a tělo je pevné a mocné. Když doplní pětkrát sedm let, čchi v jangmingových drahách (tlustého střeva a žaludku) slábne, tvář začíná vráskovatět a vlasy postupně vypadávají. Když naplní šestkrát sedm let, čchi nahoře v drahách tří jangů (tchaj-jang, šao-jang, jang-ming) zeslábne, tvář je celá vrásčitá a vlasy začínají šedivět. Když dovrší sedmkrát sedm let, funkční kanál je prázdný, zeslábne a ubyde čchi v promývacím kanálu, plodotvorná síla tchien-kuej je vyčerpána, zemské dráhy se stávají neprůchodnými (zastavuje se menstruace), a proto i celé tělo začíná chřadnout a žena už nemůže mít děti.
Když chlapec dovrší osm roků, čchi jeho ledvin začíná nabírat na síle, zhoustnou mu vlasy a vymění se mléčné zuby. Když má dvakrát osm let, čchi ledvin je mocná, probouzí se v něm plodotvorná látka tchien-kuej, plodivá síla u chlapce překypuje a může se vyronit ven. Proto jestliže se spojí jin a jang (žena a muž), může zplodit děti. Když dosáhne třikrát osm let, čchi ledvin je silná a vyrovnaná, šlachy a kosti jsou silné, proto dorůstají zuby moudrosti a počet zubů se stává úplným. Když má čtyřikrát osm let, šlachy a kosti jsou mocné, svalstvo je plné a pevné. Když doplní pětkrát osm let, čchi ledvin slábne, vlasy začínají vypadávat a zuby vysychat. Když dosáhne šestkrát osm let, jangová energie nahoře slábne a ubývá, tvář se vrásčí a vlasy protkávají šediny, Když naplní sedmkrát osm let, Čchi jater slábne, a proto šlachy už nejsou tak pružné a pohyblivé jako předtím. Když dovrší osmkrát osm let, plodotvorná látka tchien-kuej je vyčerpána, plodivé síly je málo, ledviny jsou zeslabeny, tělo je unavené, zuby a vlasy vypadávají. Ledviny v těle řídí vodu, přijímají esenci ťing z pěti orgánů cang a šesti orgánů fu a uschovávají ji. Proto ji v dostatečném množství mohou emitovat jenom tehdy, když pět orgánů cang v plné míře vykonává své funkce. Teď už však tyto orgány zeslábly, šlachy a kosti jsou bezvládné a plodotvorná látka tchien-kuej je vyčerpána. Proto vlasy šedivějí, tělo člověk pociťuje těžké, chůzi má nejistou, a nemůže již plodit děti.”
Když jsem někde utrousila, že oslava čtyřicátin nebude, protože jsem nedošla tam, kde jsem myslela, že budu, tak přistála věta. “Prosímtě, máš slavit, že jsi tu prožila skvělých 40 let a ne to, kdes měla stát a s kým.” Zahanbeně jsem sklonila hlavu a od té doby s tím pracuju. Proč mám strach z jednoho dne, který nic drasticky nezmění? Ta změna už začala, děje se a je to vlastně úplně v pohodě. Není to pořád jen 260 kilometrů v hodině po německé dálnici, ani gigantická horská dráha, je to takový Pendolino, co občas nejede, nebo se vypne wifina, někdo pokadí záchod, případně dojde voda, ale žádná drama třetího světa a spousta prostoru si číst, povídat a pohybovat se prostorem. Denně za to děkuju. 
Moje mysl funguje v různých rovinách. Rozumová vyhodnocuje a zamítá. Má snílkovská iracionální rovina ve spojení s produkčním nadáním, okamžitě vymýšlí projekt snů a uloží ho připravený na realizaci do šuplíku paměti. 
Takhle už mám aspoň 10 let vybrané svatební šaty a melodii k obřadu. Je to v šuplíku, protože rozum vyhodnotil, že nechci svatbu, jedině, že by to někdo viděl stejně nejasně jako já. 
Musím do těch šatů ještě zhubnout na velikost petit a nechat si zmenšit prsa, tak zatím (už 10 let) nespěchám, ať se nedostanu do stresu. Ty šaty nejsou vůbec na můj typ postavy a ta melodie je z písničky, kde se zpívá dvou anarchistech, které v americe neprávem odsoudili a zabili. Případně to ještě přehodnotím, kdyby na to došlo.  
Tyhle krátké texty jsem našla ve starém bloku.
Ať ilustrují, jak běžně a něžně promlouvám se svou duší.
Viděla jsem padat hvězdu, kalupem. 
Tak zřeteleně, že jsem vykřikla. 
Moje přání? 
To, které si s sebou nosím. 
To, které se ukrývá v houbce srdce
a střílí jako ohňostroj jiskry z očí. 
To, které denně zpochybňuju, odháním
a znova vítám. 
To, před nímž se skrývám a to, 
do nějž denně vplouvám. 
___________________________________
Shooting star
Falling into my arms
landing softly.
Filling my heart with pride
for choosing me. 
Filling the darkness of the night
with bright day light.
 
Happy Go Lucky
Tatiana Vomáčková
 
+420 603 503 877

gril_signature.jpg

Popelka s velikostí 42,5

Život

Tyhle boty mi koupil táta. Dávno před tím, než se nakupovalo online, v době, kdy se ještě chodí na nákupy s rodiči, ale už ne stylem ta holka potřebuje nový boty, ale ta holka chce nový boty.

Není to žádná popelka, a tak je výběr zúžený a omezený buď na velmi pohodlné důchodky velikosti 42,5, nebo velmi těsné Camperky velikosti 41, což je bohužel i v době internetového nakupování stále maximální dámská velikost mnoha jinak sympatických značek. Občas 42.

Ta holka, co není popelka, ale i tak tátova princezna, chce střevíčky a ne kánoje, tak se narve do těch, co se jí líbí a usmívá se. Usmívá se i na dalším rodinném matiné, kdy si vzala ty nové kůl boty, co jí nesnesitelně tlačí do paty.

Bere si je výjimečně, ale jsou vyvzdorované, tak je nepošle dál a jednou, o mnoho později, si je nechá upravit na pantofle. Zaplatí spoustu peněz ševci, který z nich udělá pro chůzi nepraktické nazouváky.

Ty boty ta holka pořád má. Léta už stojí u balkonových dveří. Tam, kde lidé mívají Crocsy a jiné autdórové bačkory.
V tlustých ponožkách se do nich sotva nacpu, ale v létě jsou ideální.

Tolik o mých značkových bačkorách.

Za ty roky, co si horko těžko sháním pohodlné boty, a čím dál víc volím nízkopodlažní (bérfůty), jsem pochopila, že si nepřeju mít menší nohu, ale nakupovat u firem, které respektují, že jsou i popelky s krásnou dlouhou nohou.

Píšu anglická slova foneticky, protože jsou to často slova, která lidé kolem mě používají a komolí, ale význam znají. Nejhorší je výslovnost bérfůdy. Chce se mi křičet, je to FUT jako noha, né FŮD proboha. Podobně pak RÓ, co není RAF.

 

Páteční spiknutí

Láska, Radost, True Food, Zdraví, Život

Znáte ty dny, kdy Vám všichni všechno ruší, ale úplně všechno?

Začalo to hned ráno, kdy jsem po lekci, kterou jako jedinou položku v kalendáři ten den nikdo nezrušil, marně čekala na společnost k snídani. Zaspala, tak jsem jela nakoupit truhlíky a substrát, protože moje balkónová zahrada má rozpínavé tendence. Spěchala jsem, abych stihla další lekci, kterou mi klientka nejdřív posunula na později a pak se omluvila úplně.

Nasadila jsem si rukavice, vynosila z komory svůj zahradnický arzenál a přesázela jsem rajčata a papriky, aby mě komise pěstitelek, které docházejí na úterní lekce, nemohla dál terorizovat, že ty ubohé rostliny nemají dost místa a zeminy, pročež mi ještě nečervenají tak, jako jim.

Zasekla jsem se na tom a přesázela, nebo minimálně přeházela úplně všechny truhlíky a květináče. Sklidila jsem trochu bylin s tím, že si později zjistím, jak je uchovávat a jak si jimi okořenit život. Třeba oregáno. Suší se, nebo zamrazuje? K čemu jsou květy? V otázkách pěstování jedlých plodů mám stále velké rezervy, ale kompenzuju to adekvátně velkým nadšením. Když jsem vyškrábala hlínu z pod nehtů a nalakovala je, zrušila mi kamarádka večerní program. Nijak mě to nepřekvapilo. Už v poledne mi bylo jasné, že tenhle den nemám pod kontrolou a marná je snaha cokoli plánovat. Namazala jsem si ruce výživným krémem a sedla si na chvíli k mezinárodní edici časopisu Flow. Spolu s britským The Simple Things moji favoriti na trhu.

Přesunula jsem se z balkónu k plotně a tančila s vařečkou v ruce po kuchyni. V transu z bublajících hrnců jsem se rozhodla zavařit si rybízovou marmeládu na vánoční linecké. Sice si nejsem úplně jistá, jestli se na vánoce vrátím z Asie, ale kdyby jo, chci patlat na kolečka a hvězdičky vlastní džem. Nakoupila jsem cukr, který doma nemívám a dál se nechala hypnotizovat změnou tekutiny v želé. Z půl kila rybízu mi vyšly jen dvě malé skleničky marmelády. To jsem teda čekala víc.

Další půl kilo jsem vrazila do bublaniny podle receptu Bjukitchen kuchařky. Necelou hodinu, co byla v troubě, jsem se modlila, ať po vyndání nespadne, jako v poslední době všechno, co peču. Nespadla, ani mi nespadla na zem a já padla do postele s knížkou vděčná za ten čas, který mi díky rušení zbyl na to všechno, co dělám opravdu ráda.

Free-dom(a)

Život

Jsem jako ten mnich, co se tolik divil, že jeho spolubydlící z chrámu a souvěrec, taky mnich, přenesl zoufalou ženu přes řeku. Když se po pár kilometrech přemýšlení konečně zeptal, jestli lehne ohněm pekelným, protože se dotknul ženy, řekl mu jeho bratr v rouchu, že narozdíl od něj, který jí jen pomohl přes proud a položil, ten koumák si ji nese s sebou celou cestu.

Vláčim s sebou, co jsem kde viděla a slyšela. Dnes celý den poslouchám Depeche Mode. Nepovažuju se za skalní fanynku, ale včera jsem si všimla, že některé texty znám zpaměti a zpívám si s Davem. 


Navzdory souznění mi mojí oblíbenou pecku nezazpíval. Chápu, nemůžou se vždycky trefit všem do noty.

Nenaplněná touha tak dnes zněla reprodukovaně ze studia celý den a pak i po setmění z balkónu v podobě “one woman karaoke show”. Konkurovali mi Monkey business, kteří měli koncert ve Žlutých lázních. 

Jsem jako přeučená ruštinářka, která si před hodinou nastuduje, co bude učit. Před lekcí jsem si udělala pár stojů na rukou, které nesoustavně ladím už několik let, proto je to taková bída. Člověk by neměl učit, co neumí, ale sdílet své nadšení a inspirovat druhé, ať to taky zkusí, je tušim karmicky v pořádku. Je tu šance, že je to bude taky bavit. 

Natočila jsem se, hudba hraje z repráků a sedí tomu jak můj pruhovaný zadek přes celou obrazovku. 

Kdybyste to chtěli zkoušet, vyvarujte se mých failů. 

– ruce blíž k sobě, aby byly pod rameny

– nárty v psovi hlavou nahoru propnout, nevtáčet

– odtlačit se od dlaní s cílem protáhnout páteř do délky

– lopatky nestahovat

Jinak vřele doporučuju. Obrácené pozice jsou jako drogy. Zvedají náladu, obrací perspektivu, nakopávají a často se po nich lidé srdečně smějí. Ideální v kombinaci s oblíbenou skladbou. V pauzách mezi pokusy můžete tančit po místnosti. 

Vynechte v době menstruace, těhotenství a při vysokém tlaku to nebude ideální bez pravidelné přípravy.