Na začátku byla touha. Ta touha pouhá se zhmotnila a změnila se v plán. Plán se vyvíjel a nabíral na síle, až se stal realitou a ta dospívala do dne, než se z ní stala žena. Ženská energie složená z 16 nádherných těl a tváří, jež v květnu zazářila jako pochodeň.
Přípravy začaly už v lednu, kdy jsem zimou prokřehlými prsty vyťukala do kláves pozvání na týden s jógou pod toskánským sluncem. Místa se zaplnila celkem rychle a další čtyři měsíce to šlo trochu z kopce. Kromě zjištění, že jsem ubytování napočítala na dubnové ceny, které se od květnových dost květnatě liší a nedobré předpovědi počasí, se na poslední chvíli dvě ženy odhlásily a já si tehdy byla jistá, že ten výlet bude neskutečně boží, protože víc špatných zpráv už jsem neměla kam dát.
Náhradnice se našly a já doteď obdivuju jejich rozhodnutí jet ze dne na den. Do auta jsme se tak místo ve dvou poskládaly jako Tetris ve čtyřech včetně osobních věcí, 14 dek, 28 cihliček, 14 bločků a stejného počtu popruhů na cvičení a vyrazily směr Lago di Garda, kde nás podle předpovědi měl uvítat déšť a chlad. Přijely jsme až po setmění, protože zácpa kolem Mnichova není městká legenda, leč pravda pravdoucí, ale déšť byl meteorologický klam a my si v tričku daly u jezera poctivou pizzu a karafu vína. Ráno jsme se probudily do slunečného dne ve znamení svateb. V Londýně si řekli yes princ Harry a Meghan z Ameriky, na Gardě pak celá parta zamilovaných dvojic, protože každý kostel, který jsme na cestě po pobřeží míjely, byl plný myrt a srdíček. Počasí jim přálo, z nebe sice nepršelo štěstí, ale slunce hřálo.
Než se po obědě začala stahovat mračna, vyrazily jsme na cestu do Toskánska, kterou nám opět protáhla nehoda, při níž se sice rozsypala auta po celé okresce, ale nikdo nebyl zraněn, aspoň ne viditelně. Na místo určení jsme dojely v dobré náladě zhruba v době, kdy z Prahy odlétalo letadlo směr Pisa a v něm několik turistek s podložkami na jógu přes ramena. Čekání na zbytek skupiny jsme si krátily klábosením u vína, což se pak do konce pobytu moc nezměnilo. Ať žijou jógové prázdniny, kdy se člověk vyčistí jako alabastr.
Když jsme byly kompletní, začala žranice a ta taky nepřestala, ale jen blázen by se stranil gruzínsko-italské kuchyně z Mariina receptáře.
První noc byla chladná. Silnější jedinky ji zvládly, slabší kousky z Moravy se nachladily. A pak že jsou pražský holky primadony:)
V neděli jsme nešly do kostela, ale poklekly na trávu mezi mramorové sochy a zdravily sebe i slunce v kruhu, protože tak se nám to sešlo a jinak to nešlo. V areálu, kde jsme žily a pily, byly kromě těch mramorových memorabílií i dva bazény. Ten větší, plný slané vody, nebyl zdaleka tak atraktivní jako termárium, v němž se voda skoro vařila. Tam jsem se nakládaly jako do vany a ty z Moravy jako okurky, znojemské. I já jsem na Moravě narozená, tudíž jsem tam byla naložená dost často.
Odpolední lekce spojila do té doby si neznámé ve známé a později pak blízké duše. Na večeři jsme běžely, neb jsme už věděly, že nás čeká něco, pro co stojí zrychlit krok. O pár hodin později bylo všem v přilehlých vesnicích a nejvíc Colombovi, který skupinu navoněných dam vezl do městečka jasné, že tahle výprava možná několika místním manželstvím pomůže k usmiřovacímu sexu po hádce na téma, “nekoukej mi na cizí ženský, nebo tě zabiju.”
Místo mužů však za námi dveřmi i okny lezla pouze fauna, a tak holky, co žily v domečku u lesa, našly v postýlce ježka, který se tam schoulil do šály a spal by až do rána, kdyby ho opatrně nevynesly ven prý proto, aby se najedl. Překvapuje mě, že si ho nenechaly, protože ježek je ve vesmírné symbolice dobré znamení. Zapomněla jsem čeho, zeptejte se Googla.
V pondělí jsme přivítaly den s pažemi vztaženými k nebi, leč nohama pevně na zemi. Bojovnice v nás se roztančily v trávě a dopřály si luxus meditační procházky ranní rosou. Při snídani nám začalo být jasné, že tenhle pobyt bude mít tunový dopad na břišní krajinu, zásadně změní zvlnění boků a přispěje madlům lásky. Marie pekla čerstvé koláče, cantucci a biscotti, což jsme jí sice nezakázaly, ale požádaly jsme si jako správné česky o trochu toho salámu na housku a vajíčka, ideálně Benedict, ale to se někde ztratilo v překladu do ruštiny, a tak byla na tvrdo.
Na programu dne byl výlet na kolech poháněných baterií, abychom se v těch kopcích všude kolem nenadřely víc, než je nezbytně nutné. Fungování elektrokol jsme pochopily skoro všechny okmažitě, leč některým to došlo až večer, kdy se regenerovaly v termáriu s kamenými lýtky. Cyklistika je nebezpečný sport, jak se ukázalo hned v první zatáčce. Zraněná jezdkyně však projevila šokující silnou vůli a navzdory pohmožděninám s námi našlapala 40 kilometrů včetně pěší tůry k vodopádu. Zároveň se ukázalo, že nejde všechny Slovenky házet do jednoho pytle. Zatímco jedna vedla celý balík cyklistek, druhá to zabalila hned z kraje. Česko-ruská skupina to dotáhla až na kozí farmu, kde se ty odvážné více sblížili s Bronsonem. Bohužel ne s Charlesem, tím americkým hercem, a naštěstí ani s jeho nechvalně známým jmenovcem, jež se proslavil jako nejkrutější bristký vězeň, ale s Bronsonem kozlem. Kromě něj a stád koz tam byl i pes Argo, díky němuž jsem konečně pochopila, proč se té rase říká ovčácký pes. Ovce tam sice neměl, ale kozy měl s přehledem pod kontrolou včetně kozla. Když nás Bronson postupně potrkal a my si dofotily kozu vlevo, vpravo i v předu, jely jsme domů. Vezly jsme si asi 5 kilo sýra, 2 kila masa a 3 litry vína, což je hrubý odhad toho, co jsme tam snědly a vypily. Kola i helmy jsme vrátily, zážitek uchovaly. Ukázalo se, že průvodkyni nám dělala bývala mistryně Itálie v silniční cyklistice. No vážně, koukněte se sem.
Toskánsko 2018
Před večeří už jen krátké protažení a odchod cyklistek do teplé komunitní vany.
V úterý přišel předpovědí slibovaný déšť a když už tam byl, zůstal po celý den a my se před ním nejdřív schovaly pod střechu našeho hotelového termária na ranní lekci a pak do lázní, kde kromě několika termárií měli i saunu a páru. Tam jsem se vypařili skoro do bezvědomí a při čekání na Colomba to pojistily krabicí červeného vína, jichž jsme si několik vzaly pro jistotu i s sebou, pročež protančená noc byla dlouhá a následující ráno těžké.
Toskánsko 2018
Ve středu tak byla historicky nejnižší účast na ranní lekci. Osobně bych taky nešla, kdybych ji nevedla. Tak moc se mi nechtělo vstávat, že jsem své spolubydlící upřímně záviděla, když típla budíka i účast. Naštěstí ale jóga léčí a dvojčata přivezla Moksu, kterou nám únavu vykouřily z hlav, a tak jsme svěží jako jahody naskákaly Colombovi do autobusu a trochu neochotně vyrazily vstříc plánované degustaci vína na vinici blízko moře. O hodinu později jsme se ocitly uprostřed rodinného sídla, kam z moře vane jód, jenž má blahodárný vliv na hrozny a evidentně i rodinné příslušníky, protože se tam o ty lány starají pouze v pěti lidech a mají kromě vinice i penzión a vinotéku včetně obchodu a eshopu. Měli by toho na krku ještě víc, ale ministerstvo životního prostředí jim aktuálně zatrhlo provozování glampingu ve srubech, kde něco nesedí normám, i když podle obehnání červenobílou páskou to vypadalo spíš jako místo zásadně brutálního zločinu.
Toskánsko 2018
Toskánsko 2018
Naučily jsme se degustovat, snědly i poslední drobky občerstvení, které nám štědře prostřeli na stole a odjely obtěžkány nakoupeným olejem a vínem k moři. Pláž, v níž nás ochotní majitelé vinice vysadili, byla v zátoce, kde se zdálo, že nás odfoukne vítr, ale nakonec nás odvezl zase Colombo ve svém autobuse. Cestou nás vysadil v Populonii, kde jsme slízly zmrzku, otevřely srdce a nafotily panoramata. Cestou domů jsme zpívaly lidové písně z Čech, Slovenska, Ukrajiny a Ruska až do chvíle, než Colombo pustil rádio, aby nás přehlušil jazzem. Po večeři jsem se doplazila na kutě a věřím, že i všechny ostatní jogínky byly před desátou svědomitě v peřinách.
Toskánsko 2018
Toskánsko 2018
Čtvrtek nás po lekci u bazénu zavál do Volterry, kde je údajně výborné muzeum etruské civilizace, což bohužel nemůžu potvrdit, protože jsem tam nebyla a nejsem jediná. Místo muzea jsme vymetaly místní ulice a nasávaly… i atmosféru. Zašly jsem si do Parco Fiumi, kde se za plotem s plachtou, aby přes ní nebylo bez zaplacení vstupného vidět, dají škvírou zahlédnout vykopávky a to pro mě bylo z etruské pozůstalosti všechno. Zbytek času jsme věnovaly moderním zážitkům typu gelato, espresso a “dolce far niente”. Večerní lekci jsme pro nedostatek zájmu, pokročilou hodinu a útok kručivého hladu zrušily poměrně jednohlasně, až mi to bylo trochu líto, ale oklepala jsem se z toho při prvním soustu chačapuri.
Toskánsko 2018
Toskánsko 2018
V pátek nás Colombo odvezl k moři do San Vincenza. Plameňáka jsem sice zapomněly doma, ale stejně už jsou fotky s # flamingo pasé. Letos v létě pofrčí na plážích # janefonda. Pamatujete si tu hereččinu fitness nahrávku, kdy ležíc na boku zvedá štíhlou nohu nahoru ke stropu? Tak přesně to jsme si neodpustily před plážovou praxí obrácených pozic a na fotkách vypadáme synchronizovaně jako jógabely.
Odpolední matiné bylo nezapomenutelné. Jedním slovem Hrůza. Majitel rodinného hotelu na pláži mezi námi poletoval jako přerostlý motýl a my pilně jako včelky sosaly bublinkový nektar z pohárků. Slunce se válelo po azurovém nebi, moře šumělo a vánek vál. Večerní lekci vládlo společné otevírání srdce, při němž se jasně ukázalo, jak nestabilní může písek být. Ještě teď se směju, když se dívám na natočené video.
Colombovi jsme vytančily z autobusu mezi mramorové sochy, pojedly a vyrazily do vsi, zhostit se starostova pozvání do místího kulturáku na koncert.
Sobotní ráno bylo věnované vlastní praxi, dotyčné si sáhnou na nos a do svědomí, jestli u toho byly.
Zpáteční cesta vedla 6 motoristek přes Sienu až do Prahy na jeden zátah a letkyně si cestu domů proložily opalovačkou u bazénu.
Toskánsko 2018
Toskánsko 2018
Týden utekl jako voda. Není to škoda. Bylo to úžasně obohacující, energeticky nabíjející a lidsky srdcečné spojení žen, s nimiž mi bylo radostí, ctí a potěšením být, pít a zpívat.
V mém srdci se rozvinul lotosový květ, v jehož středu září diamant. Děkuju za to světlo.
Hare Om mani padme hum.
Poznámka autorky:
Prázdniny s jógou, kde se pije a chodí pozdě spát, jsou dost zásadně proti jógovému desateru a já to vím a jsem s tím srovnaná. Jóga v evropské zemi ve 21. století není taková jak ji indická tradice a s ní i soubor jám a nijám představuje. Já nejsem jogínka. Moje praxe je inspirovaná jógou a stejně tak i pobyty.
Ráda cestuju, poznávám nové lidi i místa a ráda žiju a užívám si. Jógu praktikuju 10 let a za tu dobu prošla v mém srdci, těle i mysli proměnami, díky nimž jsem se diskvalifikovala z čistě jogínské tradice i komunity. Jsem ráda, že moje energie přitahuje lidi, kteří nečekají víc, než jim můžu a umím dát. Moje praxe a to, co předávám, je touha po úsměvu ve tváři, mysli, co přehnaně nepřemýšlí a těle, v němž se dobře je. Neznám zatím správné označení toho, co praktikuju a tak si s dovolením své víry zatím ponechám cvičení inspirované jógou a navždy jí za tuhle svou cestu jsem a budu vděčná.
HAPPY GO LUCKY 