Pozor na to, co si přeješ…

 

 

image

Nechtělo se mi z kapky v indickém oceánu pryč. Večer před odletem jsem své rozpoložení verbalizovala a hle! Na letišti jsem zjistila, že můj dávno zaplacený let neexistuje. Znamení, že bych měla zůstat? Teď, po 3 hodinách v ranním vlaku, kde bylo narváno jako na koncertě Rolling Stones. Teď, po dvou hodinách v autobuse skrz celé Kolombo z nádraží na letiště? Představa, že bych v něm absolvovala další dvě hodiny cestou zpátky na vlak byla lákavá asi jako pobyt na záchytce. Doprava v Colombu se řídí zákony džungle a řidiči spoléhají na svou víru, že je ochrání. Vpředu nonstop doutnají vonné tyčinky, ze stropu visí pugéty umělých květin a na palubce medituje skleněný Buddha. Řidič má k sobě pomocníka. Ten stojí ve dveřích a pokřikuje. Ve snaze přehlušit neustálé troubení svého parťáka, prostě řve do všech stran “aijrpót” a pravidelně za jízdy vyskakuje a naskakuje. Kromě tlampačování má na starosti výběr peněz za svezení. Mezi prsty jedné ruky má prakticky vyskládané bankovky dle nominálních hodnot. Nejvyšší je padesátka. Tu jsem mu jako jediná bílá cestující dala já. Ostatní platí po deseti rupiích. Na Srí Lance běžná praxe. Místní mají málo, platí míň. Turisti, kteří se pouhým zakoupením letenky kvalifikovali do kategorie boháč, těší se VIP cenám. Platí to o jídle ve stánku, o vstupenkách na památky a pravděpodobně i o pokutách, ale naštěstí jsem neměla tu čest ani odvahu porušovat pravidla. V tomhle provozu jsem byla pokorná jako první den v autoškole.

Na letišti jsem ale chytila bojovnou a dožadovala se upgradu do vyšší třídy. Neinformovali mě o zrušení mého letu a kdybych nepřijela dřív, že si v hale trochu ducnu, byla bych opravdu neodletěla. Upgrade jsem nevyhádala, ale dostala jsem dvojsedačku sama pro sebe hned za oponou oddělující business od economy. Mezipřistání jsem prospala a servis byl parádní, tak jsem Srilankan airlines vzala na milost a stížnost napíšu jen pro formu, abych ukojila svou grafománii. Přistání v Bangkoku bylo hladké a překvapivě se obešlo bez potlesku většinově čínských cestujících. Na imigračním jsem dostala povolení k pobytu na další dva měsíce a vydala se hromádkovou dopravou do hotelu Atlanta, kde jsem tak moc chtěla bydlet, že jsem rezervaci měla už dva měsíce předem. Je to nádherný retro prostor s atmosférou kdekoli mezi 50.-70.lety podle vlastní nálady a představivosti. Připadám si trochu jako hrdinka z Allenova filmu Půlnoc v Paříži. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby si k mému stolu přisedl Woody, od puberty můj literární a filmový idol navzdory svému komickému zjevu a výšce, lépe řečeno nížce. Nedorazil, jedla jsem sama začtená do románově dlouhého menu doplněného o historii místa, pravidla thajského stolování a detailní popisy ingrediencí každé z mnoha položek. Dala jsem si Panang curry a kdybych neměla tak špinavé nehty, lížu si prsty ještě teď. Rozhodně půjdu na kurz vaření, thajská kuchyně je mým chuťovým buňkám ze všech asijských nejbližší. Cestovní den jsem zakončila s malým Singhou (místní pivo) u 20 metrového bazénu, v němž se podle informační cedule v tichosti může plavat i v noci. V pokoji mám 2 dvoulůžka a už teď se teším, až za mnou ve středu přijede kamarádka. Cestování sólo je fajn, ale ve dvou se to lépe táhne… z baru do baru každopádně

.image

 

 

 

Od úplňku k úplňku

image

Když jeden příběh končí, druhý začíná. Často si ani nevšimneme, že se něco změnilo a až po čase si se vzpomínkou uvědomíme, že už to není. Je to jako s dýcháním. Když vydechujeme, nepřemýšlíme o tom, jak se znovu nadechneme, přesto se nám během jedné minuty stihne tělem prohnat několik dechovým párů. Zasoustředíme-li se, můžeme každý nádech i výdech procítit do délky i hloubky a užít si proud nové energie vstupující do našeho těla. Pozornost obrácená k dechnu nám leckdy pomáhá prožít tězké chvíle s lehkostí. Kolikrát jsem si řekla, že “tohle nevydejchávám” nebo jsem se těšila, až se po dlouhé pracovní schůzce “nadechnu”. Mysl se pomocí dechu dokáže zklidnit a předat tělu signál k uvolnění napětí ve svalech. Prána – životní síla vstupující do těla skrze nosní dírky – je pro některé lidi jediným přísunem energie. Člověk žijící z prány nepotřebuje jíst. Já mezi pranariány nepatřím. Respektuju jejich volbu, přesto si s hlavou otočenou ke stěně ťukám na čelo. Nejíst by mě nebavilo, ale zajímalo by mě, jestli cestující pranariáni nebo taky breathariáni (v překladu asi dýchači, ačkoli vegetariány taky v Čechách nenazýváme zelenináři) vzpomínají na chuť Thajska v porovnání s chutí vzduchu v Kambodži? Já, všežravá se sklony k vynechávání masitých pokrmů, se s končícím pobytem na Srí Lance těším do Bangkoku na thajské curry a už teď se mi stýská po dahlu od báby z bistra na rohu ulice. Lituju, že jsem v každé navštívené zemi neabsolvovala kurz vaření. Jejich součástí bývá cesta na trh pro suroviny. Tolik neznámých druhů ovoce a zeleniny, že by to i breatharián tězko rozdýchaval. K tomu vůně koření v kombinaci s pachem hnijících zbytků a zvířecích výkalů v postranních uličkách. Autentická Asie. Atraktivní a děsivá zároveň. Zítra zavře se mi aktuální okno Srí Lanka a zůstane tiše sedět dole na liště, dokud ho nějaká vůně znovu nezaktivuje. Já se pak z hluboka nadechnu a nechám svou životní sílu klouzat po vzpomínkách na tak horké dny, že vzduch přilepil se mi na tělo kanagonem. Na nevyčistitelnou špínu za nehty, která mě dováděla k šílenství vždycky, když jsem ťukala do klávesnice. Na krávy a parazitující volavky, jež jim kolegiálné sezobávají mouchy z těla, na roztomilou opičku, která po mně ze stromu házela kuličky čehosi, možná bobků a když už budu u toho trusu, tak na ptáka, který mě chudák neschopen udržet svěrače sprostě pokadil do výstřihu. V uších zazní mi chytlavá melodie Beethovenovy skladby pro Elišku v podání pojízdné pekárny. V duchu pak odpovím přátelským místňákům na otázku odkud jsem a prokouknu jejich oči prozrazující, že nemají tucha, co to je za konec světa ta moje republika. V puse ucítím jemně pálivou hřebíčkovou chuť pasty Superivicky a otřepu se při vzpomínce na některé koupelny, v nichž jsem si čistila zuby. Pokusím se zapomenout na infekci ve štípnutích, jež mi poslední tři dny zabránila ve vstupu do moře a přestupu ze škatulky chronická začátečnice do kategorie velmi mírně pokročilá surfařka. Seskočím, no spíš spadnu z prkna a proženu se myslí na motorce, která mě vzala na výlet po nádherných horách a voňavých čajových plantážích a na níž jsem osmihodinovou cestou zpátky na jih 3 hodiny v kuse mokla, až se mi chtělo brečet. Dojetím se mi v koutku oka vyloupne slza ještě znova, když ve vzpomínce projdu celá v bílém do buddhistického chrámu poklonit se veselému barevnému sádrovému mnichovi a luně nad ním. V nose zašimrá mě vůně čerstvé skořice. Pšíknu a to okno zase spadne dolů a já nadechnu se tam, kde zrovna budu a nechám se pohltit přítomným okamžikem.