Starosta má o starost víc

image

Celý týden na vsi se nesl v duchu příprav na velkou oslavu. Osobně nás přišli pozvat nejmíň třikrát a po každé někdo jiný. Do poslední chvíle jsem nevěděla, co se vlastně slaví. Sondovala jsem a dostávala různé odpovědi. Jungle party? Ne, pouze špatná výslovnost jedné z dotazovaných, která se snažila říct uncle’s party. Takže tedy strýčkova oslava. Narozenin? Ani to ne, ale přihořívá. Strýčkova dcera se prý slaví. Narodila se? Že prý ne, tak se ptám, kolik jí bude? A zase špatně, není to narozeninová oslava. Připomnělo mi to tradiční odpověď mýho kluka, když ho podrobuju standardnímu dívčímu výslechu, jaký že měl den: Kdo se moc ptá, tomu nakonec někdo odpoví a dobře mu tak! Měl pravdu. V den oslavy se konečně dovídáme, co nás večer čeká. Jsme jedny ze stovek hostů oslavy první menstruace starostovy dcery. Když si vrátíme spadlou čelist zpátky do pantů, neubráníme se dalším otázkách a komentářům. Slavit moje ženství po celém Braníku, zahrabu se v zahradě. Holky to vidí podobně a všechny se shodneme, že vhodným dárkem byly by tampóny nebo kondomy. Ani jedno se tu netěší velké popularitě. Tampóny jsou doslova podpultovka a to pouze ve vybraných lékárnách. Krabička kondomů umístěná v průhledné kosmetické tašce kamarádky vzbudila zvědavý zájem její domácí. Zcela vážně se pídila po tom, co to je. Tipovala vosk na holení nohou. Když se jí dostalo nápovědy slovy extra protection, zamyslela se a po chvilce viditelné mentální činnosti si vyžádala další indicii. Je jí 25 let a má dvouletou dceru. Manžel ji opustil ještě v těhotenství, od té doby je sama a o muže se nezajímá. Hádanku nevyřešila. Na večírek jsme šly bez dárků, respektive jely jsme na skůtrech kamsi do vnitrozemí. Party byla v plném proudu, v proudu Araku (rum z kokosů, taková místní slivka). 3 bílé holky vyvolaly dostatečné pozdvižení i bez tampónů. Prohlíželi si nás muži, ženy i děti. Odvedli nás do domu, kde se stoly prohýbaly pod rice and curry rautem. Poslali nás umýt si ruce, aby nám do nich mohli šoupnout talíř pokrytý igelitem. Pod dohledem desítek zkoumavých hnědých očí, naložily jsme si většinou neznámé směsi na hroudu rýže a marně hledaly příbory. Konzumace povolena pouze rukama, proto tak dbali na hygienu. Usadili nás do řady platových židlí bez stolu a dívali se, jak jíme. Tekl z nás pot, neb ty směsi byly velmi štědře ochuceny čili. S otupenými rty, zabalily jsme zbytky do igelitů a čisté talíře odevzdaly k dalšímu použití. Po jídle došlo na seznámení s oslavenkyní. Zářila v růžových neonových šatech s volánky ve dveřích jednoho z domů. Předaly jsme jí obálku s penězi místo nevhodných dárků a očima ji přivítaly ve světě menstruujících žen. Vyfotily jsme se a šly o dům dál. Celá jedna rodina evakuovala svůj obývací pokoj, abychom mohly zasednout na jejich pro změnu igelitem potaženou sedačku. Na stolku přistál Arak, teplá Cola a pár misek s pochutinami. O chvíli později donesli ještě větrák. Venku duněla disko hudba v techno rytmu a my si prohlížely zalaminované rodinné fotografie. Pak přišly děti a vyzvaly nás k tanci. Ukázaly jsme jim pár základních kroků, odpověděly jim xkrát na klasickou otázku “what country” a vyšly z izolace mezi Arakem pohroužené muže pokuřující ve svitu nedávného úplňku. Ještě chvíli jsme se na všechny usmívaly a pomalu se poklonkovaly pryč. Oslava ženství odehrává se tu výhradně mezi muži. Místní něžné pohlaví mělo místo vyhrazené ve stanu u kuchyně, bez Araku a bez tance. A bez tampónů. Jinak to ale byla bezvadná jungle party.

image

image

 

 

 

Zrnka písku od zrnek kávy odděluju

 

image

Můj pobyt na Srí Lance se mílovými kroky žene k cílové pásce. Těžko uvěřit, že za pár dní už nebudu zdravit slunce vycházející nad indickým oceánem.

V 6 ráno, když mě budík vytahuje ze snů, je to pohled na modrozelené vlny, který mi do těla vpraví tolik energie, že se s opuchlou tváří laskavě chopím koštěte a vymetu zrnka písku z podlahy, na kterou v 7 s lehkostí přistanou podložky mých spolujogovníků. Dnes přišli 4 lidi. Surfaři, kteří dali přednost protahování před pádlováním. Velká čest. Ačkoli poslední dva týdny vedu lekce každý den, pořád polykám trému a doluju sebevědomí z posledních centimetrů tlustého střeva. Stejně jako k vysokým vlnám pociťuju respekt k lidskému tělu a každý z těch, kteří na mě s důvěrou spoléhají, že je provedu asánami bez zranění, je pro mě křehkou schránkou s nálepkou handle with care. Hodiny zakončuji děkovným ómováním a musím přiznat, že se stydím, když se z plna hrdla rozezním sama místností. Uklidním se až v momentě, kdy slyším ostatní, jak se přidávají. Mám ráda ten zvuk, když se několik OM propojí a jemně rozežene ticho po šavasaně. Po lekci chodíme smýt pot do laguny přes cestu. Pohupujíc se ve vlnách, užívám si svůj ranní rituál, na němž závislost vytvářím si bez výčitek. Zpátky na zem elegantně došlápnu skrz ježka a místo om pošlu do světa pěkně zvučné au. V devět už slyším Míšu, jak mele kávu a v míse míchá vločky s jogurtem. Kavárnou nese se hudba z kompilace Buddha baru a místní buddhisti v kuchyni klohní vajíčka na ohni. Sami každé ráno snídají dahl s čili a bílým chlebem. Údajně od dětství a bez výhrad. Je to rituál nebo zvyk?
Ať už je to jakkoli, ten stejný dahl stejně chutná každé ráno jinak.