50 odstínů zelené

imageimage

Srí Lanka nebyla destinace, v níž bych toužila vystoupit z letadla a pobýt. Moje nejlepší kamarádka, která má vybraný vkus, jemnocit a mou naprostou důvěru tuhle kapku v moři navštívila a kromě fakt pěkných dřevěných náramků přivezla vesměs negativa a turistické nejistoty. Druhým důvodem mého odstupu ke vstupu do země byl fakt, že se Ceylon stal nejpopulárnější destinací roku a já si vždycky radši vyberu Pec než Špindl. K tomu jsem o Srí Lance nic moc nevěděla, tudíž jsem tu přistála zcela neplánovaně, navíc plná předsudků a vybavená pouze fungl novou edicí Lonely Planet. Za pěstování předsudků se odsuzuju, ale za zakoupení průvodce ve formě pdf pro iPad se chválím. Nemám v batohu místo na další knížku a kromě toho, že chráním lesy, šetřím prachy. Ebook LP stál 240 korun včetně 4 licencí pro kamarády.
Proč tu jsem? Protože odříkaného chleba ukrojila jsem si největší krajíc? První březnový týden jsem si po únorovém jogovém bootcampu v Thajsku, odkud se sem mimochodem levně létá, hojila tělo i duši retreatem s milovanou sanghou pražských a dubajských jogínek v nadpozemsky krásném resortu v Talalle. Čas se tam bohužel nezastavil, neb už sedím ve vlaku kdesi mezi čajovníky ve vnitrozemí, ale podezírám je, že tam do vzduchu stříkají sedativa, protože jsem po celých 6 dní neměla potřebu cokoli hrotit a jen jsem tiše seděla a nechala trávu růst. A že já umim hrotit i kouli.
Jsem tu taky proto, že tu na čas žije, surfuje, miluje a vaří výbornou kávu vespařka z klubu. Jediného klubu, jehož jsem hrdou členkou, ačkoli jsme se všechny 4, co spolu jezdíme, naposledy na Vespách potkaly snad jen tehdy, když jsme klub zakládaly.
Jsem tu tedy díky přátelstvím, která neznají hranice a jimž vděčím za možnost objevit, ocenit a vychutnávat krásy Srí Lanky. Do krajiny jsem se zamilovala už cestou z letiště v Colombu na jih do Matary. Železnice se kroutí podél pobřeží a vlaky se potkávají v těch nejmalebnějších stanicích, kde ještě pořád visí ručně psané cedule označující jednotlivé místnosti včetně separátních čekáren pro muže, ženy, úředníky a kanceláře přednosty, v níž psací stroj stojí hned vedle raznice maličkých jízdenek z tvrdého papíru.
Tehdy jsem ještě netušila, že oblast zvaná Hill Country může trumfnout mé výpravnými filmy ovlivněné představy o nádherném obzoru. Netrumfla, rovnou je absolutně převálcovala. Tolik ostínů zelené barvy snad nemají ani ve vzorníku Pantone a tolik úrovní vrstevnice ani v atlasu světa. Když se jedna vykloní z okna, vidí kromě čajových plantáží taky vagóny vlaku za sebou, jak se vinou a linou a lidi, kterak se snaží nevypadnout z otevřených dveří třetí třídy. Nedostatek místa je obecně problém veřejné a doslova hromadné dopravy. V autobuse z hor na pobřeží mi nejdřív na klíně seděla vnučka i s babičkou a pak celá rodina. Lidé jsou tu přátelští a tiskárny vizitek musí mít vysoký obrat, protože po necelých dvou týdnech pobytu už bych jimi mohla vytapetovat pokoj. Je srílanským zvykem podnikat v mnoha diametrálně odlišných oborech, a tak není neobyklé, že počítačový odborník je řidičem tuk tuku, pekař účetním a uklízečka kosmetičkou nejen podlahových krytin. Jedinou dosavadní konstantou je vynikající čaj, ačkoli původně měli britští kolonizátoři v plánu pěstovat tu hlavně kávu. Nakonec není divu, že tu jsem, protože události jsou tu stejně nečekané jako změny počasí.

Zuřivě zenová žena

image

Naštěstí let z Bangkoku do Colomba trvá jen tři hodiny. Tři opravdu útrpné hodiny ve snad jediném letadle 21.století, které nemá klimatizaci. Vedro v kombinaci s faktem, že si můj soused sundal hodně prošláplé boty okamžitě poté, co se vpil do sedačky po mé pravici, byl jen začátek. Rozhodl se buď umučit mé čichové buňky hned zkraje, případně doufal, že když je otupí ještě před vzlétnutím, bude se nám spolu dobře smrdět, pardon, sedět. Dost pravděpodobně zapůsobil i na dýchací cesty pána za námi, protože ten zhruba od 20.minuty popotahoval tak, že jsem se ho o pár hodin později už musela zeptat, jestli nepotřebuje kapesník. Prý ne, uraženě popotáhl ještě intenzivněji, čímž probudil dítě o pár sedaček dál a to se rozbřečelo na celé letadlo tak usedavě, že se kapitán rozhodl pomalu přistát. Aleluja. Spustil se přípravný ruch palubního personálu a ospalí cestující se začali anarchisticky trousit na záchod, než se nadobro rozsvítí výhružná ikona zapnutého pásu. Můj soused se mi konečně odlepil z paže, na které mi nevítaně leč spokojeně dřímal, obul se (díky za to) a zařadil se do fronty směřující ke vzdušným latrínám. Přes uličku na mě tak mohl nepokrytě mžourat Číňan, který měl cestou takový hlad, že snědl tři porce palubní večeře. Nešlo to nevědět, protože se zoufalá letuška ptala všech v jeho okolí včetně mě, jestli mluví čínsky, neboť potřebovala otesánkovi vysvětlit, že mu 2.extra porci přinese hned, jakmile obslouží zbytek zatím trpělivě čekajících cestujících za ním. Můj příděl v horké aluminiové krabičce bych třikrát nechtěla ani za trest. Vegetariánská varianta tentokrát dobře nechutnala, nevypadala ani nevoněla. Těsně před přistáním pak ještě stevardky finálně vylepšily všudypřítomný lepivý odór, když celou uličku vystříkaly laciným osvěžovačem vzduchu.