Zkouším se dotknout se hvězd prstama

image
Zpátky ve městě. Zácpy, vlastně doprava vůbec. 14 dní jsem chodila pěšky. Jednou jsem uklouzla na hlíně a sjela pod dřevěný dům na kůlech. Au, pořádně jsem si odřela bok holeně. Bolí to, ale zase ne tak moc. Navíc teď už pod dům jen tak nesjedu, maximálně mě něco přejede. Jsem vyplašená vesničanka uprostřed magistrály. Nejlepší obrana je útok, tak jsem si půjčila kolo. Je fialový a má na předních řidítkách košík. Kolena mám při šlapání u uší, protože jsem v Asii, kde se rodí malí lidi a tak cyklo průmysl nevyrábí rámy pro holky, co si žijou na vysoký noze.
Nevadí mi to, mám to z kontejneru, kde bydlim, do centra Chiang Mai 5 minut. Posledních 14 dní jsem spala na tenký matraci na zemi, jedla lžící z misky a pila horkou vodu se zázvorem z plechovýho hrnku. V pět ráno mě budili kohouti a přes noc chrápání prasat. Malý kolo je lepší než žádný kolo. Ve vesnici Lahu třeba nebyla ani jedna židle. Ti lidi, co tam žijí nemají nábytek, jen televize na zemi. Barevný a hlasitý. Pouští si na nich karaoke programy a falešně zpívají. Jedna slečna takhle vyla pravidelně po obědě, když jsme měli masérskou praxi. V Lahu nemají okna, tak tipuju, že ani stud neznají. V jejím případě by byl na místě, spolu s dávkou soudnosti. No have… maybe tomorrow.
Mluvě o zpěvu, i my jsme vesnici zásobovali pravidelnou produkcí. Ranní lekce jsme zahajovali čantováním manter a narozdíl od místní superstar jsme harmonizovali – navzájem i s vesmírem. Já sice nemám hudební sluch, ale tohle bylo slyšet srdcem a znělo to božsky.
image
Slovy “Ong namo abi tabaya” vzdávají studenti respekt svému učiteli. Můj inspirativní, usměvavý a absolutně obdivuhodný učitel yoga masáže se jmenuje Itzak. Včera jsem před ním skládala zkoušku a dneska ráno mi předal certifikát o absolvování 90 hodinového kurzu. Naučila jsem se věřit svému dotyku a teď mě čekají léta praxe a dalších kurzů, abych jednou mohla říct, že umím masírovat. To je totiž to, co chci dělat, až vyrostu. Pomáhat lidem najít pohodlí ve vlastním těle skrze yogu a masáže.
image

Vstávat, protože ráno se rodí den

image

Když se zamyslím nad tím, jak brzo ráno je, nevěřím, že jsem vzhůru a šlapu si to do kopce, tak radši nemyslím a jen vnímám. Cítím se svěží a čilá. Doširoka otevřenýma očima hltám dění pod kůly chatrčí a cvakám si snímky do paměti, protože se mi za pár měsíců nebude chtít věřit, že tohle byl na čas můj domov. Prasata se rochní v bahně a vrtí přitom ocasy stejně jako to dělají psi. Matka slepice vede svoje vylíhnutá vajíčka do schodů ze suchého bahna. Jedno z nich má zraněnou nohu a poskakuje opožděně leč statečně za kuřecí skupinkou. Kohout se panovačně snaží vyplnit celý prostor kolem sebe a s kokrháním neochotně uhývá probíhající smečce psů. V aréně na “náměstí” dohasíná oheň a už ušmudlané děti se popelí kolem telefonní budky. Jako by tam přistála z jiného světa. Jeden z kluků stojí na všech čtyřech a druhý se souká na na jeho záda, aby dosáhl na sluchátko. Pomalu stoupám do kopce, kde beton přechází v hlínu a nechávám vesnici nastartovat se spolu s agregátem do dalšího dne. Míjím prázdné fotbalové hřiště a základy domu, z nichž k odcházejícímu měsíci tyčí se ocelové tyče. Odbočuju na prudkou pěšinu a opatrně našlapuju mezi drny a zbytky schodů. Přede mnou se tiše rozsvěcí obzor plný kapradím osázených kopců a polí s bramborami a mrkví. Dohání mě psí smečka vedená alfa samcem Bobym a hlasitě si to míří do shaly. Tihle psi milují naší ranní meditaci a ještě víc následnou jógu. Pes hlavou nahoru i dolu je v jejich provedení bez konkurence. Když usedám na podložku, neviditelné amplióny se rozezní jednoduchou melodií. Sotva dohraje, ozve se 6 pípnutí. Tenhle orchestrion se opakuje každou celou hodinu, aby se v širokém okolí vědělo, kolik je. Každou hodinu hraje jiná melodie. Když se po osmi pípnutích vracím z kopce do vsi, slunce už pálí do plechových střech a děti se pořád snaží dovolat z budky ven. Procházejíc mezi chatrčemi na snídani nešetřim místním slovem pro pozdrav, poděkování i rozloučení. Davijó!

image

image

image