Category: 2016 BALI , Cestovní deník

Vyspala jsem se do růžova. Většinou se první noc v novém místě ošívám a probdívám. Tady jsem spala jako dřevo a byla ráda, že jsme stihly snídani. Miluju hotelové snídaně. Měla jsem velké očekávání a to se asi právě proto, že jsem ho měla, úplně nenaplnilo, ačkoli na asijské poměry paráda. Jen ta káva opravdu nebyla dobrá. Taky jsem si povzdechla, jak mi už teď chybí vyjít ráno bosou nohou ven a otevřít náruč nebi, palmám a nasát vůni vonné tyčinky v otevřené kuchyni, ale tím knihu přání a stížností zavírám a otevírám kapitolu Kuala Lumpur na pár hodin s kámoškou, která asijské velkoměsto ještě nikdy nenavštívila.

Docupitaly jsme do Petronas Tower, kde si Petra koupila lístek na odpolední prohlídku a přejely metrem do China town. Cestou zpátky jsme osedlaly Monorail, protože je fajn vidět město z nadhledu.

Poprvé po třech týdnech jsme přestřihly pupeční šňůru a zatímco Petra pokračovala v nahledech, já šla řešit přízemní “nekonečný příběh” refundace letenky od Air Asia, který začal v listopadu a nabírá každý další měsíc nový směr. Nevyřešila jsem ho, což mě nijak nepřekvapilo a budu dál doufat, že bude mít šťastný konec. Když už jsem se točila ve víru velkoměsta, zavála jsem se k Tiffanymu a nechala si vyčistit náhrdelník, který nesundavám a tak nesl slané stopy moře i potu. Při té příležitosti jsem si vybrala dárky na dalších sto let dopředu a jestli se dobře nevdám, budu si muset najít hodně dobře placenou práci.

Odpoledne jsme zase předstíraly, že se nekoná další loučení, tentokrát nejen s lokací, ale naše osobní a cpaly se ovocem. Večer Petra odjela na letiště a já zůstala sama. Dopsala jsem tři deníkové dny, dala si pivo na baru u bazénu, umyla si hlavu a nařídila si budíka na čtvrtou ráno, abych se taky přesunula. Tentokrát do Thajska.

Continue reading “Den 22. Jeden den v KejEl.”

Ráno jsem stihly ještě poslední položku v nabídce Cantika spa a to vlasovou kůru na šedesát minut. Daly jsem si za cíl vyzkoušet všechno, protože za A to stojí tak málo, že v Praze bychom si to nemohly dovolit, za B je to tak krásné místo, že nevracet se nejde a za C protože ty ženy tam jsou k zulíbání milé, používají vlastní přírodní produkty a přísahala bych, že mi po vtírání avokádového krému, aloe vera a patchouli do vlasů zmizely šediny. Někdo třeba sní o tom, že sní všechno, co má restaurace v jídelníčku… Já si ulítávám na terapiích, kde se mi blahem tetelí každá buňka v těle.

Na letiště nás vezli dva kluci, protože jeden by se cestou zpátky asi nudil. Pršelo a pršelo i v Kuala Lumpur, kam jsme o tři hodiny později přistály. Z letiště jsme si vzaly Uber. Paradoxně to byla nejlevnější varianta, protože lístek na super technokratické metro pro dvě osoby stojí víc, než komfortní jízda vozem až před hotel. Nikdy dřív jsem v Asii z letiště nejela taxíkem. Vždycky jsem si nesla krosnu na zádech a vezla se hromádkovou dopravou. Jsem oficiálně dospělá žena, ačkoli v kufru auta pořád jela krosna, kterou mi opět, pro mě poprvé, nesl na recepci zřízenec téhle designové ubykace.

V pokoji jsme se chvíli kochaly luxusem, skákaly po postelích a pak si jely dát drink do střešního baru u bazénu. Plavání v dešti jsme si užily na Bali, a tak jsem jen seděly pod stříškou a koukaly na ta panorámata. Je to šok vidět zase věžáky a slyšet pulsovat beton, železo a sklo. Docucly jsme drink, sklouzly se výtahem do pokoje, jehož okno je sice od podlahy ke stropu, ale nedá se otevřít a vyšly do ulic. Podle rozkošně zpracované hotelové mapy jsme obrazily část doporučovaných štací, ochutnaly smažený durian i knedlíčky dim sum a cestou domů sbíraly komplimenty pouličních lichotníků uskakujíc z cesty potkanům. Skoro se stydím přiznat, že jsme tam zase vecpaly jednu masáž chodidel, o které se mi pak ještě v noci zdálo. Když vám chlap umně mne chodidla, tak je úplně jedno, že není váš a klidně by v ten moment mohl skončit svět.