Den 37 a 38. Bangkok, má láska.

Poprvé jsem v Bangkoku byla roce 2008 jako poctivá prvnička se vším všudy. Opili jsme se na Kao San Road a já se ztratila, viděli jsme ženy plivat z přirození míčky na stolní tenis a holky, co jsou kluci sváděli mýho kluka. Naletěli jsme tuktukářovi a objeli krejčovství i obchody se suvenýry místo chrámů. Dostala jsem průjem a z trhu Chatuchak si odnesla jen vzpomínku na záchodovou mísu. Den před odletem jsem tam v nemocnici obdržela diagnózu larvy v noze, beztrestně ji propašovala do Prahy a stala se na klinice tropických nemocí první larvou paní doktroky, která mě ošetřovala a radostí z toho prvenství tleskala. Přesto jsem se tam vrátila a pak znova a znova, až jsem tam jednou měsíc žila, studovala a pubertálně se do toho města zamilovala.

Bangkok mi neodolatelně voní i neomluvitelně smrdí. Ulicemi se nekontrolovaně hemží kromě dopravních prostředků i potkani, kteří mě děsí až k jekotu. Bangkok spojuje plno uhrančivé historie i ultra moderních počinů. Nabízí vysoký životní standard za nízkou cenu. Chutná po božském curry a sladké papáje. A stejně jako kdekoli jinde to tam má daleko do ráje. Chtěla bych v Bangkoku na čas žít. Na několik měsíců a maximálně rok. Nasát pod kůži jeho pulsující atmosféru, nabažit se vůní i jídla, poznat jeho obyvatele a naučit se pár vět jejich řečí. Být tam doma a nespěchat, maximálně dopravní špičkou do práce, nebo na lekci jógy. Pracovala bych v reklamce, nebo v nějaké celosvětové korporaci a přísným šéfem, smrtícími termíny dodání zadání a skvělými výsledky. Nosila bych podpatky a oční stíny. Těšila bych se na prázdniny a státní svátky, kdy bych si zaletěla na ostrov se projít v moři. Byla bych šikovná a v kolektivu oblíbená, svou práci bych si cenila až do posledního dne, kdy bych ji s poděkováním odevzdala a odškrtla si tuhle svou dlouhodobou touhu.

V Bangkoku jsem se před pár lety na lekci jógy seznámila s Martinou. Žila tam tehdy s rodinou a šly jsme spolu na kávu. Potkaly jsem se tam letos znovu. Ona už tam nežije, ale někdy tam pracuje, a tak jsme šly zase kávu, protože na lekce jógy spolu chodíme v Praze.

Místa, která mám v Bangkoku ráda:

  1. Casa Lapin – řetězec kaváren s prima interiérem a skvělou kávou i vajíčky.
  2. Hotel Atlanta – retro hotel, kde jsem měsíc bydlela a kde bydlelo plno spisovatelů.
  3. Hotel Siam@Siam – butique hotel s výhledem, bazénem a restaurací skoro v nebi.
  4. Siam Paragon shopping center – hlavně tu část, kde jsou místní designéři a návrháři.
  5. Zen sushi restaurace – řetězec sušáren, který má v nabídce lahodné a výhodné sety.
  6. Masáže ani si nevzpomenu na jména všech salónů
  7. BTS linku, co vede na letiště, protože je rychlá a levná.
  8. Cozy Oasis – soukromé studio, jako to, co mám já. Vede ho Cerissa Nyen.
  9. Yoga Elements – jogové studio Adriena Coxe.
  10. Ploenchit, Chit Lom – čtvrti, kde se vyznám
  11. Centrum umění a kultury
  12. Tržnici Chatuchak, kde se dá koupit úplně všechno hlavně o víkendech
  13. MBK nákupní centrum, kde se dá koupit taky úplně všechno a nejen o víkendu.  Řadu dalších míst, na které se vzpomenu, jakmile zmáčknu čudlík zveřejnit.

Den 36. Tetování Sak Yant.

img_7659Sak Yant je tradiční thajský způsob tetování dlouhou tenkou jehlou nebo bambusem vyostřeným do špičky namáčeným do inkoustu. Původně tak budhističtí mniši ochraňovali bojovníky před hroty a ostřím zbraní. Aktuální situace? Takový “jakoby” #sakyant vám vytetují v pomalu kterémkoli tattoo studiu po celé zemi. Viděla jsem je v Chiang Mai, na Koh Samui i v Bangkoku. Trochu mě to svedlo z původní cesty do Ayutthayi, kde jsem si ho chtěla nechat vypíchat mnichem. Když jsem viděla fotky na instagramu s tagem #sakyant a steroidy nabušeného týpka s pivem v ruce, jak se fotí před salónem, ztratila jsem nadšení, ale ne zájem a začala si o Sak Yant číst víc. Na západ od Bankoku v jednom chrámu tetuje mnich, který “vopíchá” až 50 lidí denně. Více o něm tady. Kamarádka, která v Thajsku 15 let žila a jejíž Sak Yant na zádech mě asi před rokem zaujal a inspiroval mou cestu, právě přistála v Bangkoku, a tak jsem se na ní obrátila, aby mi řekla víc. Prozkoumala při svých cestách řadu míst, kde se Sak Yant vpisuje do kůže a vybrala si čarovně éterického tatéra, Arjuna Koba. Není to mnich a není to majitel moderního studia. Je to amulety ověšený podivín z vesnice, jehož “salónu” produkčně šéfuje jeho sestra na rodinném sídle pár kilometrů od Ayutthayi. Věřím Martině. Kromě faktu, že po svém Sak Yant rituálu nadále žije a těší se dobrému zdraví, se mi líbí jemnost provedení její kérky, a tak jsem ho jela hledat.


V Bangkoku jsem metodou pokus omyl našla místo, odkud odjíždějí minibusy do Ayutthayi. Nebylo to ze stanice BTS Victoria Monument jak radil Google, ale ze stanice Mo Chit (když se blížíte do zastávky, ozve se z reproduktoru přístí stanice močit). Odtud za deset bathu retrobusem 77 na autobusové nádraží Mo Chit 2 (označované jako severní nádraží) a tam konečně minubusem za 70 bahtu do zmíněné destinace. Cesta minibusem trvá něco přes hodinu. V závislosti na tom, odkud z Bangkoku vyrážíte, doporučuju se nasnídat nebo si vzít oběd s sebou, celkem se ten výlet protáhne. Já vyrazila v 8.30 z kavárny Casa Lapin na Ploenchit, kde mimochodem mají skvělý flatwhite, a z minubusu vystoupila po 11. Cestou přistupovali místní lidé včetně inkarnace mé žijící babičky. Rozesmátá důchodkyně s pytlíkem arašídů, o které se se mnou začala automaticky dělit. Pokecaly jsme ve zvucích jako aaach, oooo, hmmm, jeeeee, ukázala mi léky, co bere a založila si nohy do lotusu. Já jí ukázala fotku mojí babičky a taky si založila šraňky. Cesta mi s ní rychle utekla a už jsem vystupovala.


Chvíli jsem se handrkovala s místní tuktukářskou mafií, že jim nedám 500 bathu za 3 kilometry cesty do vsi a nakonec jela s mladým mototaxikářem za stovku a stejně mi to přišlo drahý, ale jak říkám, byla to místní mafie a já farang (bílá cizinka). O deset minut později mě vysadil na dvorku, kde mě uvítala mistrova sestra a poslala mě na záchod. Šla jsem, aniž by se mi úplně chtělo. Vyčůraná jsem dostala místo vedle matky rodu a na klín vnučku. Arjun že přijede za 20 minut, ať si zatím vyberu obrázek s významem a šoupla mi osahané desky. Vybrala jsem si tři, chvíli si hrála s děckem a arašídama od babičky, pak jsem se rozhodla pro jeden a vyslechla sestřin těžký životní příběh. Buď mi říkala, že se bála, že ji její manžel opilec zabije, nebo ho zabila. Nejsem si jistá, ale pantomimou předvedla řez kudly pod krkem.

img_7653

Půl hodiny pryč a Arjun nikde, tak jsem si začala číst. O hodinu později jsem potlačila pud se ptát, jak to vypadá a dál si odhánějíc mouchy četla. Dítě i stará matka mezitím usnuly. Když už mi zbývala poslední stránka, přijel. Vozem s kouřovými skly. Sestra mě poslala do patra, kde bylo plno soch a obrazů. Sedla jsem si do rohu a čekala. Vešel sympatický drobný muž s tolika cinkrlátky na krku, až jsem se divila, že se nepřeklopí, ale měla jsem z něj okamžitě dobrý pocit. Kdyby ne, odjedu, nenechávám se “vopíchat” jen tak někým. Mluvili jsme spolu posunky a očima, někdy se informace trochu ztratily v předkladu. Načrtnul umístění tetování na moje žebra a poslal mě to zkontrolovat k zrcadlu. Myslela jsem, že chce, abych zapla větrák. Pak mě položil na bok a začal pracovat. Nebolelo to víc, než málo a ani to dlouho netrvalo. V průběhu k mé ležící tváři přiběhl pes, olízl mě a stočil se mi k břichu. Dodalo mi to na přesvědčení, že jsem tam správně. Když Arjun skončil, odříkal s rukou na mém novém tetování nějakou modlitbu a já úplně povolila svaly a zavřela oči poslouchajíc. Při placení jsem sedíc na patách naproti němu vložila do mísy tisíc bahtu a podala mu jí. On podržel mísu i moje ruce, poklonili jsme se navzájem a on řekl see you a já thank you.


Napsala jsem zprávu svému taxikáři a dostala odpověď ok. Než přijel, rozloučila jsem se rodinou i zvířenou. Ayutthayu, která mi vzdáleně připomíná Angkor Wat jsem si neprohlídla, měla jsem rezervaci na lekci jógy v Bangkoku, ale jak říkal Arjun, nebyla to moje poslední návštěva.