Srí Lankou líznuté veršování

Ponořen do moře, 

spočívám v pokoře. 

Počítám vlny v přílivu. 

Zůstávám v němém obdivu

ke světu, který, jestli se nepletu, 

má v každém aspektu

vždy důvod k respektu. 


 

miluju příběhy, 

mystično a hry. 

Stavím vzdušné zámky. 

Žiju pro jinotaje. 

Nacházím znamení v lístcích čaje. 

Ty vidíš svět v jasných konturách

a dost černobíle. 

Nemáš sny a 

nevěříš na zázraky. 

Nečteš mezi řádky a

nevěříš na pohádky. 


 

Vlaková souprava

odbočí doprava. 

Venku leje. 

Voda padá na koleje. 

Banány, kokosy, papáji

kolem trati se střídají. 

Palmy ční do nebe. 

Vzpomínám na tebe. 

V aleji plumérií

se položím na záda

a budu se dívat

moc ráda,

jak se bílé květy

snášejí k zemi.


 

Hlouček dětí postává na perónu

a mává projíždějímu vlaku. 

Držím se sedačky

snažíc se zabránit explozi

vnitřního tlaku. 

Ze všech prázdných vagónů 

vyberu si ten, 

kde je sedačka rezervovaná

pro těhotné a matky. 

Ráno si popláču, 

když mám feně vzít štěně, 

a pak se posadím na místo, 

co patří jiné ženě. 

 

 

 

O hambaté princezně

Pociťovala touhu. Tak mocnou, že se přestala kontrolovat a spustila se z věže po hlavě své vášně. Bosá pobíhala po zámecké louce, objímala stromy v lese, potápěla se za svitu měsíce nahá v tůňce a uspokojovala se na měkkém mechu bez ohledu na to, kdo a jestli se dívá. Mluvila, skládala sloky své touhy z veršů a recitovala je nahlas mezi šumění větví. Posílala je po větru věříc, že se jí zpátky vrátí milostné pohlazení vánku a hřejivé objetí slunce. Koupala se v rozkoši své fantazie a stříkala ji kolem sebe v kapkách smíchu. Byla tak vzrušená, že nespala víc než pár hodin každou noc, a přesto čile hopkala ranní rosou vstříc vycházejícímu slunci. Nazývala své pocity láskou. Hýčkala je, tiskla se k nim, vdechovala jejich aroma a plála jako tisíc sluncí. Žila v závoji spleteném z nejjemnějších vláken něhy a touhy jako v ulitě. Ochraňovaná svou vírou a důvěrou.