Den 19. Nový začátek.

Ráno jsem se probudila s čistou hlavou na špinavým polštáři, slezla z horní palandy a nakopla mašinu směr novoroční snídaně. Vybraly jsem si jedno z nejhezčích míst na zemi, sedly si tam a nechaly se unášet. Pluly jsme v modři nebe i moře, jedly, pily a byly jsme šťastné.

Když nám břicha slehla tak na čtvrtý měsíc těhotenství, zvedly jsem stehna z polštářů a donesly se k moři, do vln, co nás smetly do písku a tam jsme výskaly a skákaly a zase jsme byly šťastné, až je to trapné.

Pro vybalancování emocí nás cestou na kávu pohltila taková zácpa, že jsem tam tu mašinu chtěla nechat stát a jít se zabít, protože mi bylo vedro a bolely mě prsty z brzdy a palec, co byl pořád pod řidítkem vtočenej do nepohodlí a taky jsem nemohla dýchat v tom smradu a navigace ukazovala červenou čáru, takže zácpa nekonečná a já poprvé ten den nebyla šťastná, ale pěkně naštvaná a Petra za mnou mi přišla těžká a pořád mě cinkala helmou do helmy.

Pak to najednou bylo pryč a my seděli v kavárně s klukem, co jsme s ním pak seděli ještě na pláži u kokosu při kýčovitě krásném západu slunce a později jsme už byli čtyři u večeře a v noci jsme vymetali bary a nakonec jsme tam spaly až do rána. To už jsme zase byly šťastné a možná ještě víc než před tím, protože takový první den v roce, to nevymyslíš. Já na sebe navíc byla pyšná, že jsem takovej pankáč, co nejede domů a přespí tam, kde je to skvělý.

Den 12. Na kola a objet ostrov dokola

Gili Air má, myslím, jeden a půl kilometru, takže kolem dokola to není žádná štreka. Pěšky to zabere sotva hodinu, na kole asi i o pět minut míň, protože pokud si nepůjčíte fat bike, budete to kolo většinu času tlačit pískem vedle sebe.

This slideshow requires JavaScript.

Náš resort o osmi luxusních chatrčích má vedle recepce půjčovnu kol s košíčky před řídítky. Prosolené vlasy jsme sčesaly do copů, z batohu zmuchlané šaty uhladily dlaní, do košíků naložily, plavky, kabelky s maskami šnorchly a vydaly se na Tour de Air. Před osmi lety byla na severu pustina s jedním rozpadlým barem, teď je tam nespočet resortů s bazény. Celý ostrov je jako vyměněný, ale atmosféra zůstala stejná. Hodinky by jen zanechaly neopálenou stopu na zápěstí a plán zůstat na pár dní se změní v týden ani nevíte jak. Je tu už bankomat, což situaci značně usnadňuje. Tenkrát jsme mohli prodlužovat jen dokud nám stačila hotovost. Při zahřívacím kole na kole kolem ostrova jsme nakoupily náramky z mušlí a zaplavaly si. Při druhém jsme daly pozdní oběd, mořský svět a šlofíčka na lehátku v restauraci.

Než jsme dojely domů byla tma. V baru vedle hrála kapela, mít boty, protančíme podrážky. Neměly jsme, tak máme od písku bezvadně ohlazená chodidla a neoficiální titul plážové tanečnice roku. Myslím, že takhle vysoko jsem skákala naposledy v Roxy v devadesátých letech minulého století. Jak říká Petra, vždycky je dobré spřátelit se s majitelem místního baru. Tak jsme se toho držely.