Vedlejší příznaky středního věku

photo 3
Nestihnete se na to připravit, protože střední věk (s)prostě přijde a všechna dosavadní tabu se zhroutí jako domeček z karet. V zrcadle pořád vidíte víceméně tu stejnou tvář jen vlasy buď ustupují nebo šednou, smějete se stejně blbým vtipům jako na základce, ale když odečtete svůj rok narození od aktuálního data v kalendáři, zarazíte se a na chvíli se vám udělá mdlo, protože s tímhle číslem jste počítali až o dost později.

Do barů chodím zřídka, a když už, tak většinou odcházím před půlnocí. Ve chvíli, kdy si ťukám na hodinky, že je čas jít, ťukají si moje kamarádky na čelo, že mi přeskočilo. Souhlasím, leč doufám, že to tak i zůstane. Když jsem byla naposledy v Blue lightu ve 3 ráno, začal mi cizí kluk samozvaně masírovat ramena. Ačkoli chci žít nonstop, nemám chuť se s někým, kdo jen tak přijde a začne na mě sahat, rvát, nehledě na to, že na masáž chodím radši k paní Yen.
V podstatě jsem sama se sebou podepsala dohodu o dodržování nočního klidu, protože i trápení se při ranním běhání je nakonec příjemnější než celodenní kocovina.

Navíc jsem si v tom baru uvědomila, že se mi už nepodlomí kolena, když zahlédnu toho, jenž mi po léta byl idolem, a že mě mnohem víc zajímá jeho vždy tak neatraktivní  kamarád, který právě přeplaval La Manche a musela ho tam políbit minimálně sestra princezny, protože mu to vcelku sluší a půl hodiny mu nemůžu sundat oči z pusy. Nemotá se mu totiž jazyk pod vlivem třinácté vodky a říká zajímavé věci.

Srdcem i přesvědčením jsem bývala Pragocentrička a na venkově jsem měla ráda pouze odjezd zpátky do města. Teď je můj nejoblíbenější časopis Venkov a styl.
Nedávno jsem dostala kvásek, a tak jednou týdně peču chleba. Kdyby mi tohle někdo řekl, když mi bylo dvacet, ťukala bych si na čelo. Teď ťukám na dřevo, aby mi vykynul i další bochník.

photo 4

Slabost pro sobotní snídaně

Vstávám brzy, ačkoli nejsem přirozeně ranní typ a musím si pomáhat několikrát zamáčknutým budíkem a sérií skučivě protahovacích cviků, abych po pár minutách konečně našla odvahu došlápnout pověrčivě pravou nohou na parkety pod postelí a přivítala nový den s úsměvem. Pokud respektujete víkendy, je sobotní ráno jako první den prázdnin. Už jen ta představa je prima a velice individuální, jak se pravidelně ujišťuju u nás doma. Zatím co já mám půl hodiny po probuzení prádlo v pračce, snídani na stole a energie až za roh, můj kluk na mě z postele odmítavě mlčí. Když se po několikáté urgenci přišoupe se zalepenýma očima ke stolu, postěžuje si se zasněným pohledem, že jeho rozumnější sestra s celou rodinou jsou už 2 hodiny vzhůru a pořád se válí v posteli. Udělá se mi úzko při té představě a můj kluk, vida můj výraz, mě něžně nazve tryskomyší a pochválí estetičnost snídanové tabule.
image
Inspirovala jsem se Delicious Blogem a zkusila dnes mandlovou kaši s banánem a lněným semínkem.
image
Hrst mandlí jsem přes noc namočila do vody, ráno je slila a s trochou čerstvé vody rozmixovala. Přidala jsem banán, jímž kaše notně zhoustla a 2 lžičky nadrcených lněných semínek. Kaše byla dost sladká z banánu, a tak žádné další sladidlo nebylo potřeba. K tomu vejce na hniličku a hned jsme měli brunch. Příště zkusím variantu s jablky, zejména proto, že můj kluk nerad banány, a já tak budu připravovat jen jedno jídlo pro oba a zkusím se o chvíli déle válet v posteli.