V zemi, kde staříci nosí dlažební kostky v náručí

Bylo, nebylo, za devatero řekami kdesi mezi Šumavou a Brdskými lesy, vyrazily tři výškově odstupňované cyklistky s jednou helmou na 3 hlavy na výlet. Dle poslední sportovní módy zbarvené do mentolově šedé šlapaly z kopce do kopce, až přijely na koupaliště, které obec Nezvěstice vyčistila, přestavěla a otevřela veřejnosti letos zdarma k letním radovánkám. Okouzlené strohou funkcionalistickou architekturou a pobavené hrou světla a stínu, nechaly se zvěčnit mozolovatou rukou pana správce, z nějž pro ten den udělaly si fotografa. Když mu pak do záběrů začali chodit lidi v plavkách, poslal své modelky na Kozel. Zámek s velkými rozkvetlými zahradami a rybníkem posetým lekníny. Slunce se tou dobou už vyšplhalo nad obzor a zahnalo ty tři grácie do chladu podzámčí, kde si dva soudedé v suterénu svých domů otevřeli Bezejmennou čajovnou a Pojmenovanou kavárnu. Sotva s nanukama usedly pod slunečník, už jim kolemjdoucí stařík s obrovskou dlažební kostkou v náručí vyprávěl rozvážným tempem důchodce vtipy.

Před polednem se posílené zázvorovým pivem odpoklonkovaly zpátky ke strojům, aby se těžkýma nohama opřely do pedálů a v potu tváře dojely zpátky za hory a doly, kde se kruh uzavřel. Dokud neumřou, budou vesmíru děkovat za tu nádheru, co svět nabízí.

IMG_9504

IMG_9593

IMG_9511 IMG_9517
 

 

 

 

IMG_9586

IMG_9590IMG_9587

 

 

 

 

 

 

 

IMG_9589
Majitel Pojmenované kavárny

… až se ucho utrhne

photo 2

Tak dlouho se běhá s dopadem na špičky, až začnou tak moc bolet lýtka, že už se nepopoběhne ani metr, a tak se sedne na kolo, aby se ta bolest přenesla do stehen. Ranní vyjížďka podél Vltavy splnila účel. Zatímco po probuzení jsem měla z olova jen lýtka, teď už mám železné celé nohy. Zítra budu muset jít plavat, abych odevzdala i paže a v neděli budu jen ležet u rybníka a poprosím kamarády, aby mě vždycky jednou za čas otočili, protože má slunit, tak abych se nespálila. Tolik fyzické bolesti už bych neunesla.

Proč si to dělám? Protože se tak cítím ve své kůži. Doslova. Cítím, kde mám svaly a které jsou slabé. Cítím, kde mám maxima a kde rezervy. Cítím, jak mi pot odvádí z těla toxiny a nasranost. Cítím se sice bolavá, ale šťastná, protože se koupu v endorfínech a všechno mi připadá tak nějak snazší. Kromě chůze do schodů a zvedání nohou vůbec.

Žeru, jak je po ránu město rozespalý a sotva dvacet minut od centra panáčkují po cestách zajíci a u krajnice svítí červené květy máku. Taky se mi líbí, jak urbanismus rozesel do neutěšených koutů pod výpadovkou z města dočasné buňky pro stavaře a jak jim to tam zapomenutým sluší v té nehostinné pustině. Baví mě pohled na zamlklé rybáře, kteří od svítání hypnotizují hladinu. Všudypřítomné ticho protrhávají jen výkřiky ptáků a nebo cvrček, který spustí, když přestanu šlapat a jen se kochám.

photo 3

Z Braníka vedou cyklostezky podél Barrandovské skály do Radotína a tam přes dva mosty včetně jednoho zavěšeného do Modřan a podél řeky pořád dál až klidně do centra dění pod Palačák. O víkendu a za slunného letního odpoledne to na Modřanské části stezky a na Náplavce bude zaliděné jako Čína, tak buď jeďte ráno, v dešti a nebo se nakažte filantropií. Je to tak 20 kilometrů a žádné kopce.

photo 1