Pesemeska

Hlídám psa, který není můj. Trvale bydlí u rodičů, takže se počítá za vlastního, nicméně je u mě na návštěvě a nejsem zvyklá přizpůsobovat mu svůj život. Je malý, ale náš, i když je mi cizí, neposlouchá mě a nemá žádnou disciplínu. Ráno se mnou byl na lekci, pak spal, než se mnou chvíli ležíc mi v klíně psal. Na další lekci nešel, spal doma unavený z procházky.

img_8388

Večer jsem byla běhat, pes nebyl, má krátké nohy a ego dogy, na ostatní psy útočí. Nemám na to nervy ani morál, mám o něj strach a se staženým zadkem se špatně běží. Pak jsem šla s holkama do sauny, pes nešel, není holka. Když jsem se vrátila před půlnocí, měl radost větší než jeho malé tělo. Já se těšila do postele, ale když jsem viděla ty psí oči, odložila jsem pyžamo a házela mu krysáka. Skákal s ním šipky do pelíšku, je to jeho způsob aportu. V koupelně při čištění zubů se mi motal u nohou. Sedla jsem si k němu, nalepil se mi do klína. Hladila jsem ho a cítila, jak se vypnul z napětí a vrní blahem.

Došlo mi, že mít psa, je mnohem víc, než ho vzít ven a nakrmit. Je to skutečná pozornost, společně strávený čas, je to parťák, co tu je a potřebuje cítit, že i já tu jsem. Je to můj učitel nesobectví. Konečně chápu, proč si moudří lidé volí psa podle povahy a charakteru, aby jim typově seděl. Já vždycky chtěla hezkýho psa, aby mi slušel. Díky bohu mě tohle malý “těpéro” probralo z mlhy iluze. Nejde ho mít a nebýt tu s ním. 

img_8392

Jak funguje vesmír?

Přesně tak, jak má. Plavu, abych si vyčistila hlavu. V praxi to znamená, že prvních 10 minut šrotuju aktuální i staré dění a sotva vnímám, kde jsem a co dělám. Dalších 10 minut se věnuju pohybu, který se samovolně automatizuje a myšlenky se postupně zklidňují. Posledních 10 minut se neděje v podstatě nic. Držím tempo, užívám si plynulost střídání nádechů a výdechů, opouštím časoprostor a plynu. To, co si v téhle fázi najde cestu do hlavy nechávám být. Dneska se mi tam dostala myšlenka na to, že mi tatér už od února nedal vědět, jak to vypadá s úpravou znaku pro sílu, který jsem si ve dvaceti nechala vytetovat na kříž s přesvědčením, že to je to místo, odkud čerpám, a na které spoléhám v těžkých chvílích, a kde by rozhodně mělo být napsáno síla. Stojí to tam blednoucím černým inkoustem shodně v čínštině i japonštině. Nevidím to, jen výjimečně zahlédnu ten znak v zrcadle nebo na fotce zezadu v plavkách. Nikdy jsem nelitovala, ani nepochybovala. Patří ke mně, je to moje síla, na kterou dojde v době, kdy jedu na záložní baterky. 

Když jsem si letos na konci zimy nechala na předloktí obkroužit tři neuzavřené kruhy enso, poprosila jsem Kócu, který mi je kreslil, aby rozšířil moji sílu o lehkost, aby k ní doplnil pírko. Souhlasil a já nespěchala s realizací. Po létě jsem se mu připomněla. Zapomněl. Slíbil, že se k tomu vrátí, až bude čas. 

Nechala jsem to někde vzadu v hlavě a vynořilo se to dnes ráno ve vodě. Neozval se, tak to asi nemá být a nechala jsem to plavat, doslova. Odpoledne mi přistál email od Kócy s návrhem pírka přidaného ke znaku síly. Jak se to stalo? Proč dneska, když jsem to pustila? Právě proto. Je to poprvé, co jsem tak hmotně pocítila skutečný význam omýlané fráze “nechat být“. Bez ulpívání, bez negativních emocí, jen tak beze všeho jsem to poslala po hladině někam daleko od sebe a v ten stejný den to ke mně přišlo. Takže to funguje! Přesně tak, jak se říká. Přesně tak, jak jsem nikdy neuměla nechat něco jen tak být a bila o mříž, ducha lvi, dokud jsem se nedověděla i to, co jsem vůbec vědět nechtěla. 

Jsem nadšená, že to jde. Že to není mýtus, že je možné nechat věci, aby se děly a přivolat k sobě to, co si přejeme. Silou lehkou jako pírko. Budu teď mít na spodních zádech péro směřující do zadku. A tak to má být. Úhel pohledu není nikdy jen jeden, ale vždycky je to ten náš, na kterém opravdu záleží a co si myslí ostatní, je jejich věc, jejich svět. V tom mém je to síla, kterou užívám s lehkostí. Síla, která vychází z mé kořenové čakry, z místa spojeného s počátkem všeho, s energií země – ze mě.