PSANÍ

Cestovní deník – Srí Lanka a.k.a. “Indian summer”

Za dvěma lety Boeingem, za arabským mořem a pak kdesi v Indickém oceánu sešli se si lidé, aby společně objevovali krásy země, jež svým tvarem připomíná kapku deště, a aby si odpočinuli, protáhli si ztuhlé údy a utišili pod palmami své uspěchané evropské myšlenky.IMG_146012 plus dvě – skupina dost velká na to, aby si najala autobus a dost malá na to, aby se demokraticky dohodla, kam jím pojede, a kdy zastaví na čůrání.
Z Prahy jsme se zvedli do nebes v pátek a na Srí Lance přistáli v sobotu. Dva návazné lety společností Emirates trochu ztratily na své pověstné pohostinosti a kráse, ale bezpečně nás přenesly přes devatero hor a devatero moří za sluncem, co hoří teplou žlutou barvou a hřeje jako dobře naložená kamna.

Kdo se v letadle vyspal, měl výhodu, protože po přistání jsme na krk dostali věnce z orchideí a vyrazili na celodenní výlet. Pošmourné počasí, mlhavý opar nad kopci a také únava zahalily první den do slušné mlhy. Cestou z letiště do hor jsme absolvovali dvě zastávky. Ta první byla spíš za trest, neb nám naservírovali skutečně zbytečnou kávu a ucházející čaj v doprovodu mléka a cukru, bez koláčků a ještě s integrovaným dýškem. Druhá zastávka byla u silnice, kde u stánků s ovocem sekal šťastný majitel jeden kokos za druhým, neb nás tam měl celou frontu. Do hotelu jsme po pěti hodinách dorazili se spadlými víčky právě, když z nebe začala padat voda. Po sprše jsme si v hotelové restauraci, jediné široko daleko, počkali na to, až se situace vyhrotí a my pochopíme, že evropské standardy zůstaly za oceánem a nám je dáno být v klidu a smířit se s tím, že všechno má svůj čas. Třeba vaječná omeleta se v prázdné restauraci na stůl dostane až hodinu a půl od objednávky a sendviče za necelé dvě hodiny.

Večerní představení místního folklóru bylo tradičním asijsky intenzivním zážitkem, při němž celá naše řada tloukla špačky. Jednotlivě i hromadně jsme se styděli a jako jeden tým jsme to useděli a prospali až do konce, ačkoli řádně bušili na bubny a pískali na něco, co zní tak nepříjemně, že se to dá jen ztěží vydržet. Tančili v kostýmech a maskách, v těch stejných, co jsou vyobrazené na srílanských bankovkách. Ženy byly převlečené za pávice, což je také místní tradice a v nedalekém parku jich na stromech posedávala celá hejna – skutečných pávů, ne těch žen.
Po divadle, kde na závěr přešli herci po pravděpodobně nepravých žhavých uhlících, jsme se vydali do chrámu Buddhova zubu. Pršelo a byla tma, takže nám to vytvořilo krásnou atmosféru mysticky tajemného chrámu. Nečekala jsem, že mě to tak dojme, přece jen chrámů jsem už viděla dost, i když ani jeden, který by byl věnovaný zubu. Strávili jsme tam docela hodně času a viděli kde co. Hodně soch Buddhů a žádný zub, leda možná jeho záblesk, respektive záblesk stupy, v níž je ukrytý ve velmi pečlivě střežené místnosti za většinou zavřenými bronzovými dveřmi. Každopádně to byl zážitek a připomenutí skutečnosti, že zuby jsou cenné. Obětovala jsem květiny, asi jasmíny, ale nevoněly, byly dost vyčichlé, což zubu nevadí, ale být to Buddhův nos, bude mi to líto. V části chrámu se smí chodit jen bosky, což pro některé Pražáky představovalo zděšení a znechucení. Chápu to, leč jako frekventatnka podolského plaveckého stadiónu jsem vůči fóbiím tohoto typu už léta obrněná. Taky jsem byla ráda, že už je po soumraku, a tak nehrozí, že bych si opětovně spálila chodidla o rozpálenou dlažbu.
Po opulentní večeři jsme zapadli do peřin a až na výjimky spali jako dřeva.
V neděli ráno jsme posnídali s panoramatickou vyhlídkou na okolí, kde byly jako mimochodem rozeseté ohromné sochy, pro změnu Buddhy, ale ty se jen tak neomrzí, navíc v těchto nadstandardních rozměrech.
Autobus nás naložil i se všemi zavazadly a vyrazili jsme na čajové plantáže jižním směrem. Ačkoli orientační cedule uvádí relativně nízké počty kilometrů, jsou srílanské cesty dost klikaté a úzké, takže se i 20 kilometrů snadno protáhne na 2 hodiny. Z toho důvodu jsme neměli v plánu dojet až do Nuwara Elia, nejmenšího ostrovního města známého také jako královna britské osady. Angličani se tam usadili zejména proto, že narozdíl od zbytku ostrova, je tam chládek, po ránu i zima a hodně tam prší. Celá oblast čajových plantáží je si velmi podobná. Kopce v 50 odstínech zelené jsou prošpikované většinou šedivými továrnami na zpracování čajových lístků a jen o něco menšími, anglickou architekturou inspirovanými, sídly, kde buď žijí expati, nebo majitelé továren.
Pohled je to skutečně uhrančivě krásný a zírat do krajiny, případně se mezi čajovými keři procházet, může být až terapeutické. Na to jsme ale neměli čas, protože jsem nafasovali košíky, jež jsme si pověsili na hlavy a jali se sklízet lístky dle instrukcí. Zatímco já netrefila správně ani jeden, byly mezi námi talentované sběračky, kterým košíky přetékaly a ony za to, že dobře sklidily, sklidili potlesk a jednu krabičku místního BOP čaje. Broken Orange Pekoe, což jsou slova schovaná za zkratkou, znamená, že listy čaje byly nadrcené neboli nalámané. Že výluh má oranžovou barvu a Pekoe je odrůda, která se tam pěstuje.

Po práci jsme všichni, i ti marní, dostali napít. Čajová degustace zahrnovala kromě tradičního černého čaje i stříbrný, zlatý a nakonec i nejvíc oblíbený bílý čaj. Namotivovaní chutí jsme se natlačili do přilehlého obchodu a utráceli tam jak smyslů zbavení. Čaje pro osobní potřebu i variace dárkových kazet, protože, kdo jezdí z dovolené s prázdnou, mívá doma smutné přivítání.
Když se nám konečně podařilo opustit prostory Glenoch továrny, vyrazili jsme zase zpátky tou stejnou cestou, neb jich na Srí Lance mají pomálu a na další možné křižovatce to začali stáčet na severovýchod. Do finální destinace nám ještě zbývala jedna hotelová noc a den a půl cesty s přestávkami na kulturně historicko ájurvédské poznávání. Obědvali jsme v zahradách s kořením, které jsme následně pečlivě prolezli a okousali, co šlo.
Zkušený ájurvédský lékař v roli průvodce po zahradě na nás sypal sofistikované informace o veškeré dostupné flóře, čímž v nás vzbudil dojem, že je v angličtině kovaný. Nebyl, neb na jakékoli doplňující dotazy, a že jich bylo, odpovídal buď jen yes a nebo svým křestním jménem. Všetečnost jsme vzdali u skořice a místo otázek ji začali okusovat přímo ze stromu. Listy skořicovníku mají řapík, co chutná po skořici. Není to zas tak překvapivé, když uvážíte, že je ze skořicového stromu, ale vybavíte si, kdy jste naposledy okusovali řapíky listů stromů, abyste podle nich určovali dub či buk? Já nikdy, takže pro mě tohle zjištění bylo nové a fascinující. Statečnější z nás braly i kůru a v kabelkách ji pašovaly za hradby zahrady. Polehčující okolností jim budiž skutečnost, že se o svůj lup následně v autobude podělily, a tak jsem tu kůru postupně olízali všichni. I vzhledem k objemu utracených valut v místním obchodě nemůžu krádež kousku kůry nijak negativně hodnotit a radši se raduju z voňavého vanilkového extraktu, který jsem u pokladny zaplatila.

V naší skupině nic nešlo rychle, a tak jsme v průběhu dne nabrali tak velké zpoždění, že jsme část programu museli přesunout na další den. Před soumrakem jsme stihli už jen chrám Nalanda Gedige, kde na nás sice za deště, ale o to mystičtěji dýchla atmosféra doby, která snad nikdy nebyla a jestli byla, tak já v ní žila. Maličký polozbořený buddhistický chrám, údajně jediný na světě, v němž jsou zpodobněné sexuální motivy. Ty jsme marně hledali mezi Buddhovými hlavami uvnitř, protože kopulující pár se lvem byl do kamene vytesaný z venku. Slétli jsme se kolem něj jako vosy a nevím koho napadlo, že bude jistě účinné si výjev pohladit, asi pro kvalitní sexuální život, a tak jsme ten kámen rukama vyleštili a šli si omýt bosé nohy od antuky. Snad ve všech srílanských chrámech je povinné se zouvat. Pokud tam přímo nestojí botníkář, informují o tom cedule. Já se zouvám ráda, nevadí mi líbat zem bosýma nohama, ale všimla jsem si, že je pár exotů, kteří si radši nechají ponožky. V naší skupině naštěstí takoví lidé nebyli a nebo neměli ponožky. Každopádně by mi přišlo škoda narušovat sálající energii, která v místě, kde chrám stojí, tryská, vrstvou froté materiálu.
Zpátky v autobuse jsme si odhlasovali, že si pojedeme odpočinout na ájurvédskou masáž, a tak nás vysadili v místě, kde se na další dvě hodiny zastavil čas. Dostalo se nám celotělové masáže, parní lázně, olejové masáže hlavy zvané shirodhara a nahřátí se v sauně. Mě to vystřelilo do nebe, užila jsem si to od začátku do konce a na dvě celé hodiny se vypla jako agregát, kterému došla nafta.
V hotelu kvůli nám sušili večeřové buffet až do pozdních hodin, ale ohřívanému dhálu jsme na čočku nekoukali, najedli se a zmastili polštáře v pokojích zeleným olejem, který nám doporučili nechat ve vlasech až do rána.

Pondělní ráno bylo časné, ale vstávání s cílem v nebi se dá přijmout bez většího zívání. Sešli jsme se v 6.30, abychom byli u Lví skály na lačno a první. To jsme byli. Dokonce dřív, než ti, kteří u vstupu prodávají lístky. Sotva se zvedla brána, otevřel se nám překrásný areál plný zelených stromů a kamenných pozůstatků starobylých civilizací. Vystoupali jsme až nahoru na horu a viděli daleko do krajiny. Lví skála je překlad sinhálského slova Sigiriya. Pozůstatky lví pracek tam stále jsou, i když mě připadaly spíš jako orlí pařáty. Cesta nahoru není tolik náročná na fyzičku jako spíš na fóbie. Zpocená vedrem i strachem z výšky jsem se tam nakonec doplazila a užívala si panoramatické výhledy až do chvíle, než mi došlo, že se budu muset dostat dolů. Kamarádi mě podrželi a já se navíc křečovitě držela místy zrezivělého zábradlí, a tak jsem si dost zásadně zvedla hladinu železa v krvi, jehož mám jinak nedostatek. Jsou prostě situace, které ačkoli na to nevypadají, přispívají zdraví a rovnováze.
Ze skály jsem si to namířili rovnou na snídani, kterou pro nás zase sušili a před nástupem na poslední autobusovou šňůru po památkách, jsme se stihli osvěžit v bazénu uprostřed zahrady plné květů plumerie.

Další zastávka byla Dambula, což se lépe pamatuje jako bambula, ale to je jediný a poslední společný znak. Dambula je jeskynní chrám, kde je snad nejvíc soch Buddhy pohromadě. Vystoupat si k ní je skoro tak náročné jako vylézt na lví skálu, jen bez závratí. Nejsem si jistá počtem schodů, ale je jich víc, než se v pravé poledne sluší, nicméně stojí to za tu námahu. Dozvídali jsem se o rozdílech ve zpodobňování Buddhy hinduisty a buddhisty a sledovali život i přechod do Nirvány na příkladu toho originálního Gautamy, prince Sidharty, který ten kruh kdysi začal svým odchodem. Je zajímavé, kolik podob může mít jeden pojem a jak široké spektrum příběhů se na jeho nit navíjí. Zamotaní do Budhhova klubka jsme se znovu usadili do polstrování autobusových sedaček a vydali se k cíli, který měl být naší jógovou cestou minimálně na dalších 8 dní.

Kilometry ubíhaly pomalu, což nám kompenzovala krása krajiny za okny, v níž jsme s nadšením školáků hledali za každou větví sloní chobot. Přání se plní, a tak když náš autobus začal znenadání couvat, bylo kromě skřípění brzd ostatních účastníků provozu slyšet už jen radostné výskání a pískání dospělých lidí s věkovým průměrem 35 let. U krajnice se spokojeně pásla slonice mávajíc ušima i ocasem a naše česká skupina se na několik dalších minut proměnila v Japonce, kteří mačkají spoušť 60x za minutu. Vidět jelena je pro nás běžné, ale civět z autobusu na slona, to se nepoštěstí každý den.

Na místo určení jsme dorazili až za tmy. Unavení, leč šťastní, protože sloni prý štěstí nosí. Vlastně každý hotel, kam jsme zatím přijeli, byl zahalený tmou, a tak nám otevíral možnost těšit se na každé nové ráno. Pojedli jsme a zahájili týdenní pobyt na jednom místě menší skupinovou oslavou. Naše ubikace byly v přízemí pěkně vedle sebe, a tak jsme to domů neměli daleko a mohli na schodech u sousedů vysedávat se skleničkou až do chvíle, než nám začala klesat víčka.

V úterý ráno jsme se probudili do slunečného dne a zjistili, že jsme co by kamenem dohodil od písečné pláže, kterou olizuje moře. Že máme před pokoji třicítku bazén a hned za ním vzdušnou restauraci a pod ní plážový bar a všude kolem tolik prostoru, že i Michael Phelps by mohl doširoka rozpažit.
Vysoké palmy, zelená tráva, černí havrani a povětšinou hnědí psi. S vidinou dalších osmi probuzení jsem se tím vším vůkol kochala postupně.

Bylo to to ráno, kdy začala pravidelná jógová praxe. Dvakrát denně jsme rozmotávali podložky v písku, v trávě, na mole i na betonu s aplikací dřeva. Lekce rámovaly naše dny i sny a mezi nimi se dělo všechno ostatní. Začínali jsme před sedmou ranní meditací a pro zájemce mlgáním kokosovým olejem místní provenience. První ráno to šlo ztuha. Po mnoha hodinách v sedě v letadle a autobusu jsme byli vesměs zmačkaní do krabiček svých těl a protahovat se do stran bylo jako vystrkovat růžky na bitevním poli. Teplo a vlhko pomáhalo, a tak první lekci zvládli všichni bez zranění, načež naskákali do moře případně do bazénu. Jeden z bonusů pobytů s jógou u moře.

Snídaně i večeře byly v hotelové restauraci tak pestré, že nám často nestačily dva talíře na ochutnávání. Měli jsme, co hrdlo ráčí a museli jsme hodně praktikovat jogínskou střídmost. Celé dopoledne nám svítilo slunce na hlavy a ramena, takže jsem se spálili, zejména proto, že jsme jako Homolkovi postávali v poledne v moři. Mě napadlo, že se potopím se slunečníma brýlema, o něž jsem tím okamžitě přišla. Kamarádi mi ale přispěchali na pomoc a udělali jsme v moři rojnici a česali vlnu za vlnou. Leč marně, trval nám ten hon na dvě plastová skla v lososových obroučkách dost dlouho na to, abychom chytli miminálně barvu – červenou jako trenky nad Hradem. Protože naděje umírá poslední, požádala jsem místní rybáře, kteří dvakrát denně tahají ohromné sítě z moře na pláž, aby moje brýle po výlovu nevyhazovali do tříděného odpadu. Slíbili, že je uloví a druhý den předají do mých dlaní. Když jsem se šla po odpoledním výlovu ujistit, že naše domluva platí, zjistila jsem, že muž, který mi tu službu slíbil, je nejspíš slepý nebo má nějaký zákal, protože jeho oči byly jako za mlhovým závojem a začala jsem pochybovat, že ty brýle v síti uvidí, pokud vůbec viděl mě. Naštěstí je jich tam v rybářské partě celý fotbalový tým, tak snad to zachrání někdo jiný. Systém, jakým rybaří, je poněkud analogový, ale když to píšu, říkám si, že další možnost by snad byla jen rozbuška. To naštěstí zůstává za hranicí mé fantazie. Ti muži v moři roztáhnou obrovskou síť a tu pak několik hodin postupně vytahují na břeh ve dvou koordinovaných řadách. Ráno do té sítě chytili želvu, která pro nás na svém útěku zpátky do moře byla ohromným zpestřením sluncem zalitého rána. Odpolední výlov prý za nic nestál, což můžu potvrdit, protože brýle se nechytily a jsou už navždy v moři.

Po večerní lekci jsme se vtěsnali do tuk tuků jako sardinky a jeli do 4 kilometry vzdáleného městečka nakupovat pivo za mříže, protože takové vzrušení pivní národ nezná. Já si za 60 korun koupila nové sluneční brýle Rain Man (napodobenina Ray Ban). Dál už jen koření a repelent, protože komáři si nás oblíbili a tuktukali jsme se domů na večeři. Tam vznikla tak vtipná situace, že jsme sotva udrželi daal v puse a popadali se za břicha. Všichni kromě 2 absentérek, které podlehly střevním virům a kroutily se v křeči v postelích. Strůjcem humoresky byl manažer směny, jemuž jsme pro výraznou podobu začali přezdívat King Kong. Zaujal nás všechny včetně kluků, protože procházel jídelnou jako páv a rukávy na bicepsech mu praskaly ve švech. Bylo jasné, že rád a hodně cvičí. Ostatní personál tělocvičnu asi ani neznal. Netrvalo dlouho a King Kong se nosil výhradně kolem našeho stolu. Ženské štěbetání a cudné úsměvy měly na jeho svalovou hmotu a mužské ego expanzivní vliv, takže si Jane, která ho viděla první a měla ho tak zabraného bez ohledu na to, že k němu jmenovitě patřila, velmi záhy vykoledovala dostaveníčko u moře. Jeho druhým favoritem se stal jeden z Karlů, který ve městě chytře zakoupil sarong a potvrdil tak dominantní pozici v harému a získal respekt všech místních mužů.

Místní ženy nejsou k vidění, i uklížečky jsou mužského pohlaví. Možná to vysvětluje, proč muži nosí sukně. Vytváří tím dojem gendrově vyrovnané země. Druhý Karel si sarong koupil o dva dny později. Svoboda, kterou tenhle úbor mužům poskytuje, je evidentně nakažlivá.
Ve středu jsme si znovu užili brzké ranní vstávání, protože východ slunce je na východním pobřeží alternativou k budíku, a málo kdo odolá pozorování žluté koule, kterak stoupá z moře na nebe. K ásánové praxi nám přibyla meditace v chůzi po písku a dechová cvičení. Po praxi pak bazénové etudy a snídaňové hody.

Dopoledne jsme hromadně vyrazili do místního hinduistického chrámu, abychom tam zmokli jako slepice. Pokud by knižní průvodce uváděl pravdivý popis situace, stálo by tam asi tohle: Zábavní park u Kočků, kde si musíte zout žabky i kecky a probrodit se bahnem k soše Shivy, který je pod lešením a jurtovými plachtami sotva rozpoznatelný. Chrám připomíná tisíc kopečků pastelově zbarvené zmrzliny navršených na sebe. Dominuje příchuť Šmoula, My Little Pony, cukrová vata a mrkvičková. Uvnitř se nesmí fotit, a tak nezbývá než pozorovat mýtické příběhy hinduistické tradice a nechat se unášet do nebes, kde si na obláčcích vysedává parta Trimurti včetně všech svých avatarů. Kromě toho tam za několika podloubími a za mříží sedí obrovský lingam, který dětí chtivé ženy polévají mlékem. Nás z nebe polévala voda, neb z úcty k bohům se v chrámě bez střechy nesmí nosit čepice, kapuce ani deštníky. Při prohlídce jsme se tak nohama čvachtali v blátě a z vlasů nám za krk stékala voda. Tropické náboženské podmínky i putovní místa holt mají svá specifika. Pod chrámem je moře a útesy skal. Říká se, že tam jedna nešťastně zamilovaná avatarka Shakespearovy Julie skočila do vln, a když to avatar Romea zjistil, skočil tam taky. Chrám je tak opředený mýtem, za nímž tam jezdí milenci z celého světa. Předpokládám, že ne skákat, ale užívat si romantické visty. Ve chvíli, kdy jsme se dolů dívali my, byla hladina moře klidná. Houpala se na ní jedna loďka a do půlkruhu ji rámovala duha.

Cestou z chrámu šli ti otrlejší ještě na rybí trh. Nepřekvapivě to tam smrdělo rybinou, ale byl to ten typ zážitku, co nemusí být pozitivní, hlavně, že je intenzivní. Viděli jsme, jak se olihně líhnou ze sépií a jak se mečounův meč nezkroutí ani po setnutí hlavy. Severní část ostrova byla dlouhá léta turistickému ruchu uzavřená, a tak je tam oproti jižnímu pobřeží všechno ještě takové špinavé a nefalšované. Na kruháči stojí vybydlený hotel, z jehož oken je přes slam a křoví vidět na pláž plnou plastů. Jednou si tam možná někdo otevře sushi restauraci, v níž budou ryby zaručeně čerstvé a rovnou balené do fólie. To město, kde jsme se chvíli nechali unášet představou, že ten hotel kupujeme, se jmenuje Trincomalee. Je relativně malé a zaostalé, ale čekají ho velké věci.

Večerní lekci nám spestřila návštěva českého Filipa, který se stará o jeden nedaleký resort a tráví na Srí Lance už třetí sezónu tím, že kromě blaha hostů pečuje o své tělo. Dala by se na něm učit anatomie. Přítomné jogínky měly ten večer velmi ladné přechody mezi pozicemi, takže radost pohledět. Při večeři klasicky vybuchoval smích a tryskaly slzy až do večerky, která byla ten den výjimečně brzy. Ranní rituály mlgání a meditace v chůzi po pláži nás uvedly do dalšího slunného dne. Půl skupiny odjelo Jeepem na sloní safari a druhá část marně pokračovala v hledání ztracených brýlí. Po pozdním obědě, který jsme si nedali, přišla bouře, vyčistila vzduch a slunce se pokorně vrátilo na modré nebe. My jsme stejně pokorně rozmotaly podložky ve vlhkém písku a procvičili se do večeře, kde nás King Kong opět nonstop těšil svou přítomností. Když už nevěděl, co by dál řekl, jal se nám popisovat písek v Jaffně, odkud on pochází. Je prý tak jemný, že se dá jíst. Cukaly mi oba koutky, ale ustála jsem to bez poznámky. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem to dál nekomentovala.
Z respektu k Jaffně, tamilskému městu položenému na severním výběžku ostrova, z nějž si představuju, že musí být vidět Indie. Jaffna je jedna z mých dlouhodobě vysněných destinací, a to jsem ani netušila, jak jemný je tam písek. King Kong je občanským jménem Karuna. Tady už jsem tak úspěšná v sebekontrole nebyla a sdělila mu, že Karuna by u nás doma bylo ženské jméno a taky to, že platíme v korunách, takže bychom ho mohli dát do banky. Myslím, že jsem tím překonala jeho ódu na jedlý písek. Skupina, co strávila den se slony, se na své straně dlouhého stolu kochala fotkami sloních rodin a přehrávali si videa. Povedlo se jim natočit sloní porno a ještě to doprovodit situačním humorem. Ten den byl prostě co do silných zážitků povedený.

Hned po snídani dalšího dne jsme se už všichni svorně vydali na Holubí ostrov, kde ti ptáci sice nejsou, ale daří se tam želvám a žralokům. Lodí, co nevozí čaj ani kávu, jsme se houpali na vlnách necelou půl hodinu, abychom po průsvitné hladině přistáli na mini ostrůvku, kde není ani kadibudka. Je tam jen pár stolů, na něž si turisté odkládají svršky, aby se jen ve spodkách vrhali s maskami pod vodu mezi ty avízované žraloky a želvy. Obecně jsem bojácná. Nerada stojím sama ve tmě a nerada plavu daleko od břehu. Když jsem ale pod hladinou zahlédla dva žraloky, malého a velkého, plavala jsem za nimi tak dlouho, až mi došlo, že jsem tam sama se dvěma žralokama a zpanikařila jsem tak, že jsem si odřela záda o korály. Pobitá jsem se vrátila na ostrov, kde jsem zjistila, že jsem je pod vodou nevyfotila, a že mi to sice nebude nikdo věřit, ale já ten zážitek budu mít už navždy vrytý minimálně do kůže.

Všichni jsme se vraceli plní podvodního světa, a tak nám pozemská zpráva o neplánovaném, leč nutném odjezdu jednoho z Karlů vzala vodu z plic. Smutek jsme zamaskovali kostýmy a v rámci loučení se skupinově fotili na pláži až do chvíle, kdy začalo pršet. Večerní lekci jsme si užili v dešti, a tak nám aspoň nebyly vidět slzy. Karel odjel a my pozůstalí jsme na něj vzpomínali u večeře, kterou s námi sdílel početný filmový štáb. Už dva dny v restortu natáčeli propagační video. Pro lidi neznalé filmového světa to byl zážitek, pro mě to bylo jako flashback o deset let zpět, kdy to nekonečné postávání kolem kamery s šanonem na hrudi a vysílačkou u pasu proložené zběsilým pobíháním s telefonem u ucha byla moje práce.

Neděli jsme strávili na celodenním výletě. Tak zvaný tuk tuk tour po místních chrámech a teplých léčivých pramenech zakončený akrobatickými pohybovými aktivitami v písku a ohněm na pláži. Večer došlo i na Actvity, stolní hru, kterou mám opravdu ráda a jak se ukázalo, nejsem jediná. Měli jsem mezi sebou i takové hráče, kteří bojovali jako by jim šlo o život.

Do odjezdu domů zbývaly necelé dva dny. Ten první jsme prováleli v baru, na pláži a na podložkách, ten druhý jsme se hotelovým personálem nechali zlanařit na výrobu vánočního dortu, který se pak další 2 měsíce nechává uležet. Nafasovali jsme zástěry, gumové rukavice, lahve likéru a hnětli asi 100 kilo těsta, které několik hodin předtím tým cukrářů upravoval do tvaru želvy. Sestávalo z ořechů a sušených plodů nakrájených na maličké kousky. Jiný kraj jiný vánoční mrav, ale mrzelo nás, že ho za ty dva měsíce neochutnáme.

Druhá vlna loučení se přihnala v den odjezdu. Druhý Karel a já jsme cestovali za dalším dobrodružstvím na jih ostrova a skupina pozůstalých měla ještě pár hodin k dobru, než se nadobro odebrala domů, do Prahy, do Podolí i jiných čtvrtí.
Výlet, který jsme s Martinou nazvaly “Indian summer”, a kterého jsme se trochu bály, protože měl z loňska vysoko nastavenou laťku, překonal všechna naše očekávání. Vždycky jsem věřila, že je možné milovat to, co dělám a dělat to, co miluju. Toužila jsem vést lekce jógy na pláži u moře. Splnil se mi sen a já za to všem účastníkům zájezdu děkuju a slibuju, že příště to bude zase stát za všechny ty prachy, jet lagy, popáleniny i otravy jídlem.

Vánoční knoflíčky

Péct cukroví, je stejně jako osazovat na jaře balkón a vít adventní věnce něco, co dělám léta. Ráda. Jsou to tradice, jsem žena tradičního typu. Ani jedna z výše uvedených aktivit se mi nedostala pod kůži tak, abych o ní mohla napsat pekařku nebo knihu o zahradničení. O ničení přírody a promrhaném těstu bych ale měla tragikomický román na pokračování, bez cenzury.

Vánoční cukroví pečeme s kamarádkou už skoro dekádu. Jen jednu, ale i tak je to dost let zkušeností. Přesto jsme i letos hledaly recepty na ty naše čtyři druhy ve dvou zachovalých časopisech s datem vydání 2010 a jedné nedokončené, byť geniálně načaté osobní složce receptů. Něco jako plné desky, které hrdinky amerických romantických komedií se svatební tematikou vytahují okamžitě po zásnubách. V podstatě ještě u stolu v restauraci, kde on nechal do čokoládového suffle zapéct prsten, který ona spolkla, omylem. Asi jak to nečekala.

Mám takovou tu knihu receptů, která se bude v naší rodině dědit po generace. Já u toho dost pravděpodobně nebudu víc než jednou, budu-li vůbec mít dceru. Předávat kuchařku, v růžových deskách, synovi na oslavě jeho plnoletosti by mě pravděpodobně smázlo z jeho seznamu nejoblíbenějších lidí.

Jeden recept jsme musely dohledat na internertu, což považuju za velké selhání mé kuchařky pro budoucí generace. Snad budou i ty generace mít wifinu. Pominu, že jsme neměly pšeničnou hladkou mouku a cukr moučka. Komodity v mé domácnosti vzácné. Mám kukuřičnou mouku a ječmenný slad, protože jsem i alternativní typ ženy, ale to u tradičního pečení cukroví rozhodně není na místě. Na naši obranu je nutné zmínit, že veškeré naše soustředění se každoročně stáčí k marokánkám (viděla jsem i tvar marokánkům, to mě pobavilo), které pečeme pro naše mámy. Do těch dáváme jen to nejlepší z přírody, kromě Salka, takže pak jedna vyjde na 10 korun v nákladech. Salko, já vím, jak ho tam můžeme dát?

Kdysi dávno, před osmero rokami a desatero horami ořechů a sušeného ovoce, jsme se při tom pečení pěkně picly a spletly dva recepty dohromady. Vyšly z toho ty nejlepší marokánky (případně marokánci) v historii. Recept jsme zatím ještě nezrekonstruovaly a měly jsme i pár slabších várek. Třeba při pokusu použít alternativní suroviny z mých zásob. To jsme si pak vyslechly kritiku spotřebitelek, takže tam dáváme Salko. Abychom tu základní hmotu už nemusely řešit a mohly 5 hodin meditativně krájet bio plody přírody na drobno. Letos krájela jen jedna. Druhá mezitím upekla linecké ze 2 kil těsta. Povídaly jsem si při tom a popíjely bublinky.

Třetí druh byl letos novinka, ačkoli recept jsme našly v 8 let starém časopise. Pistáciové sušenky. Když jsme o 7 hodin později zdobily vychladlé cukroví horkou hořkou čokoládou, tak se nám už do vanilkových rohlíčků opravdu nechtělo. Ta v 9. měsíci těhotenství lila polevu na marokánky, zatím co ta, která vypila víc Prosecca kroutila moučné hady do tvaru rohlíčků, pekla je do růžova, jedny do tmavě hněda a víc než polovinu jich polámala při obalování v cukru moučka.

Sdělala půl kila, nechala druhou půlku na další den a šla do kina. Ta těhotná, jela domů uspávat druhé dítě.

Po denním odstupu od pečení vím, že tradice jednou za rok je skvělá, ale nikdy nebudu péct cukroví na zakázku. Také je mi jasné, že vanilkové budou už jen knoflíčky. Žádné žmoulání hadů, ale vykrájovaná malá kolečka. Vanilkové knoflíčky jsou to, kam já se po skoro 10 letech praxe u trouby dostala.

Pozitivním zjištěním je, že mě se stejným vykrajovátkem baví dělat mini linecké. Jsem i minimalistický typ ženy.

Možná se do budoucna omezíme na jen na dva druhy. Mini linecké a mega drahé marokánky. Pro někoho může, stejně jako pro mě, být překvapením, že marokánky mají svůj název odvozený od koláčků z marockých trhů. To jsem až do včera nevěděla, ale dává mi to absolutní smysl. Stejně tak jako skutečnost, že knoflíčky se při obalování nelámou.

Rohlíčky taky ne, ale to jsem zjistila až potom, co jsem místo podkovy udělala z posledního kousku těsta opravdu tvar rohlíčku. Ženy všech typů se pořád učí…