PSANÍ

Život na psí knížku

Bylo mi 42, když jsem se poprvé skutečně zamilovala. Vlastně to je něco jako domluvené manželství. Na základě společných zájmů a možností s očekáváním souznění, co přijde v čase. Setkání tváří v tvař proběhlo jednou, měsíc před tím, než začal společný život. Podepsala jsem smlouvu, dostala základní informace a vstříc první noci. Hodně lidí se jí obává, já měla jasno. Skončíme spolu v posteli. Nechtěla jsem to jinak. Prostě spolu budeme spát. Šlo to hladce. Okamžitý soulad, žádné faux pas, ani nehody. Další dny a týdny byly trochu nejisté. Porozumění, očekávání a tak. Nešlo to hladce. Třetí den jsem googlila, jestli je to láska, nebo nenávist a co dělám špatně. Nešlo nám to. Narážet vzájemně na své osobnosti, svá ega, hrotit se kvůli maličkostem. Cizí entita obývá můj prostor, ve kterém sice má svoje věci, ale nerespektuje moje pravidla, která stejně přestala existovat a je to náš prostor. Zdálo se to nekonečné, bez východiska a zpečetěné. Cítila jsem, že selhávám, že mi nastavuje zrcadlo a přesně reaguje na moje slabosti. Nevzdala jsem to. A pak přišel průlom, protože jsem byla donucená změnit postoj a reakce. Začal se nám psát příběh lásky, která byla tak hmatatelná, že všude byla vidět srdce. Každý den jsem o kousek víc zamilovaná. Každé ráno se těším z toho, že je vedle mě. Stále jsou chvíle, kdy bych rozsekala poleno na třísky, ale stejně tak se denně něco maličko posune a najednou je na celém nebi duha. Láska je mocná. Charlee budou 4 měsíce, 2 z nich žije se mnou a když se mi schová strachem pod nohy, roztékám se blahem, protože jsem tu pro ni. Charlee je fena dlouhosrstého vipeta. Ladná a jemná jako princezna. Neúnavná jako traktorista, když se pustí do podzimní orby. Milující a milovaná tak, jak by měl být každý na tomhle světě.

Je to o hlavě

V životě se různými způsoby učíme být vědomými a trpělivými. Získáváme zkušenosti a vybíráme si, co je pro nás dobré a správné. 

Bylo by snadné, kdyby na všechny díry šla aplikovat jedna záplata identickým způsobem. Všechno by mělo stejná pravidla a principy. Ušetřili bychom čas, ale ochudili bychom se o rozmanitost a cestu poznání a poznávání. 

Uvedu to na příkladu helmy, který bude blízký těm, kteří se věnují více sportům, byť na amatérské úrovni.

První helmu jsem si pořídila na snowboard. Vyslyšela jsem přání své mámy, ačkoli jezdit jen v čepici bylo v pubertě nejen víc cool, ale taky to dávalo možnost mít těch čepic víc a ladit je s oblečením i náladou. Helma není to nejslušivější vybavení, po němž by mladá žena prahla, vzhledem k tomu, že termín “helmet hair” v podstatě znamená, že na hlavě leží spláclé vlasy. Ty moje navíc ztratí i veškeré vlny, tudíž jsem lehlá, splihlá a na flirtování v horské chatě velmi podvybavená, leč nabalená. Proto to už od puberty víc než na krásu vlasů hraju na humor a kouzlo osobnosti. 

Nicméně, začalo to helmou na hory a pokračovalo helmou na motorku. Ta je  v mém pohledu ještě zásadnější, i když ve finále jde o život ve všech případech. Mám malou hlavu. Konfekční velikost oblečení mám L, helmu S. Těžko se mi, s tím evidentně malým mozkem, chápe přímá úměra a možná i proto mi trvalo dva roky, než jsem našla helmu, která by seděla tvaru mé lebky a stylu mé Vespy. Do té doby jsem na skútru jezdila v helmě na snowboard. Bylo to řešení jako v asijské půjčovně, kde i kyblík projde jako helma, ale potřebovala jsem čas najít si tu pravou. V rychlosti 100 km v hodině se helma z hlavy zvedá o poznání víc než při sjíždění svahu. V mém případě. Ester Ledecká a Eva Samková by to asi rozporovaly. Správnou helmu jsem našla až na třetí pokus a po sedmi šťastných letech přichází poločas rozpadu, je vyčvachtaná. Ve vyšší rychlosti si ji držím rukou, ale do hledání nové se mi vůbec nechce, protože to zase bude jehla v kupce sena.

Třetí typ helmy, jejíž pořízení jsem stejně svědomitě oddalovala, byla helma cyklistická. Na kole jsem zpočátku jezdila v té zasloužilé helmě na snowboard. I tady ale platí jiná pravidla, a to nemyslím pravidla silničního provozu, spíš pravidla zdravého rozumu jako prodyšnost a váha. Zatímco na horách průvan ve vlasech pod žebrovanou helmou zavání zánětem blan, na kole se zavřenou helmou hrozí přehřátí mozku. Ani jedno není trofej, pro kterou si jedu, a tak mám tři helmy. Všechny bílé – aspoň něco je konstatní.  

V podstatě se modlím, abych si nenašla další sport s dalším typem helmy, třeba wake boardingu se snažím neúspěšně vyhýbat. 

Závěrem. Prázdná helma a tolik moudrosti. 

Základní je stejně jako v indické filosofii Ahimsa. Neubližování (sobě v téhle mutaci) zpodobněná symbolem ruky – ruka, hlava, helma – dalo by se to pospojovat. Můžete si třeba dát hlavu v helmě do dlaní po přečtení téhle analogie.

Univerzální řešení nefunguje. Jedinečnost je to, co nám dává radost – nejen z pohybu.

Trpělivost jak známo přináší růže, ale také komfort a spokojenost. První řešení není vždy to nejlepší.

No a finálně zkušenost, protože teprve když se něčemu skutečně věnujeme a získáme zkušenosti, víme, co potřebujeme k tomu, abychom mohli pokračovat bez zbytečných vnějších omezení a blokací.

Bezhlavě šetřit na nesprávných místech je už jen dodatek.