PSANÍ

Sinusoidy

V matematice jsem nikdy nebyla dobrá. K základním početním úkonům převyšujícím v součtu 100 si pro jistotu beru kalkulačku, stejně tak si na ní kontroluju výsledná čísla tabulek, které vytvořím s pomocí základní znalosti formulek Excellu. Jsou dny, kdy bych přísala, že 1 a 1 je 11, nicméně pojmem sinus operuju zdatně jako Pythagoras s trojúhelníkem. Jeho skutečný význam jsem si vyhledala na Wikipedii a ačkoli jsem popis četla několikrát, neumím ho zopakovat ani volně, natož doslovně. 

V mém pojetí lidové goniometrie je sinus křivka, která se pravidelně vlní. Jinými slovy pro mě sinus vyjadřuje obecně platné tvrzení: chvíli dole a chvíli nahoře. Vědecky to ověřené nemám, ale ze se zkušenosti si troufnu tvrdit, že to platí. 

S odstupem, rozuměj s přibývajícím věkem a mírou již zmíněných zkušeností, jsem schopná se na svůj život dívat jako na sinusoidu. Vlnění v bocích do toho nepočítám a zvlněné vlasy taky ne. Uvědomila jsem si to nedávno, když jsem se probudila celá divá do nového dne. Ten jsem pak strávila aktivní prací a nekonečně dobrou náladou. Nemám diagnózu manio deprese, ani netrpím bipolaritou, a tak jsem se vyhodnotila na vrcholu sinusového oblouku. 

Moc dobře znám dny, kdy jsem na dně křivky. Z postele se mi nechce, do práce se mi nechce, ani mluvit s lidmi se mi nechce. 

Sinusoidou vedená období mají pravidelný ráz. Dokonce se dají předvídat. Když už jsem pocitově dlouho nahoře, začne mi být jasné, že to brzo půjde dolů. Dalo by se diskutovat, jestli to není způsobené buddhistickým mottem: jsi tím, čím je tvá mysl. I tam by ale byla možná další diskuze, protože podle Buddhy je život utrpení a tudíž se žádná křivka nekoná. Doteď si pamatuju důvod, proč jsem odešla ze studia buddhových suter. Uvědomila jsem si na příkladu malých mnichů, že o život v Zenu nemám aktuálně zájem. Ti malí oranžově odění chlapci bez vlasů přišli v parném dni k řece, kde jim instinkt radil dovádět, stříkat vodu do stran a smát se jako pominutí. Jejich mistr je však napomenul, že takové chování k buddhismu nepatří. Chtějí-li se vyhnout propadům, nemůžou si užívat výstřelků radosti. Jasné jako facka. 

Fackovat se nenechám ani osvíceným mistrem, a tak jsem zaklapla tlustou knihu vědomé cesty, sešla z ní a šla se koupat. Když totiž skočím v létě do vody, vždycky pak chvíli kopu nohama a výskám. Červeně nalakované nehty, průzračně modrá voda a paprsky slunce jsou pohled pro bohy, ne už tak Buddhy. 

Photo by Kelly Sikkema on Unsplash

Život v sinusoidě mi vlastně vyhovuje. I na dně je po určitém čase jasné, že tendence bude stoupavá a s tím se dá dobře a zdravě žít. Chápu, že vyhýbat se extrémům, je moudré a doporučené pro duševní zdraví, ale zkuste si sednout jako pecka v momentě, kdy začnou hrát vaši oblíbenou písničku, kterou jste léta neslyšeli. Zkuste neběžet naproti lásce svého života, když ho ve fázi zamilovanosti vidíte přicházet parkem a neskákejte mu kolem krku. Přicházejte pozvolným tempem s neutrálním výrazem ve tváři a bez zásadní vášně ho polibte na tvář. 

S vírou v udržení si mentální pohody, vždycky budu ta, co běží a skáče. Nebo aspoň do doby, kdy mi to dovolí klouby. 

Život je plný starostí, aktuálně i velmi blízkých hrozeb vyhynutí, ale nebyl by to život, aby v něm i v době ohrožení nebyl prostor pro humor. Stačí se podívat na lidovou tvořivost na sociálních sítích. Ruku na srdce, kdo se ani jednou nezasmál vtípku na téma koronaviru? Já třeba můžu jako sedmý trpaslík zaglosovat, že dnes někdo leží v mé postýlce na infekčním na Bulovce. Loni jsem tam ležela se spalničkami… to jsem mimochodem byla v křivce hluboko pod obloukem. 

Čas žasnout a čas zhasnout

Už ve středověku pojmenovávali filosofové pocit, kdy nějaký vnější vjem způsobí, že se duše raduje. Ať už je to film, hudba, procházka lesem, pohled na milovaného člověka, když se směje, psí dovádění nebo slunce, které vykoukne nad mraky a zaplaví krajinu takovým světlem, že to bere dech.

To slovo je úžas.

Proto pak při líčení skvělého zážitku či prožitku sedí adjektivum úžasný jako prdel na hrnci.

Denně máme příležitost těšit se z maličkostí stejně tak jako se z nich stresovat. Není údajně možné být šťastný každý den. Podle statistik je asi 20 dní v roce, kdy prostě vstaneme levou nohou a od prvního kroku z postele až po večerní ulehnutí se nic nedaří. Tyhle dny je jediným přáním přežít bez vážnějších dopadů na mentální či fyzický stav svůj i okolí. Zbylých 345 dní skýtá možnost radovat se, byť jen chvilkově. Dopřát si vidět a vnímat svět kolem sebe a vybrat si z toho spektra zlomky, z nichž jde poskládat úžasná mozaika, vyžaduje odhodlání a variabilní úhel pohledu. Věci totiž nikdy nejsou úplně špatné, záleží na způsobu, jakým o nich přemýšlíme. 

Někdo se narodil pod šťastnou hvězdou a nemusí chodit pro smích a dobrou náladu do baru. Někdo se narodil do tmy, z níž jen těžko hledá cestu za světlem a životní optimismus tahá z paty nebo z lahve. 

Neubráním se pochybám o svém duševním zdraví. Mívám často radost, ačkoli úplně nesplňuju kritéria spokojeného člověka. Mám jen dva ze tří pilířů, které ve své obsahově sporné knize “Najděte si svého mimozemšťana” zmiňuje *Babica české psychologie Marek Herman. (Vycházím z *článku uveřejněného na portálu Moje psychologie.)

Ty dva, které mám, nejsou extra ukotvené, ten pracovní je dost nestabilní. Můj jediný pevný pilíř jsou koníčky. Těch mám celou stáj, i když vzhledem k hlavnímu koni indického původu by trefnější název byl ašrám. 

Pilíř zvaný partnerský vztah je hromada vypálených cihel a ta zmiňovaná nejistá práce je spíš zábava, což možná trochu zachraňuje její postavení, protože zábavná práce je atraktivnjší základ než jistá nuda. 

Možná jsem lehce retardovaná a k radosti mi skutečně stačí málo, nebo je to smích přes slzy, jak jednou kdosi označil můj rohlík ve tváři. 

Balancování na dvou pilířích je disciplína, kterou nemám v plánu vypilovat do dokonalosti. Bohužel můj třetí pilíř buď aktuálně podpírá jinou základnu, nebo někde trčí individuálně. 

Photo by Annie Spratt on Unsplash

Každopádně jsem s myšlenkou tří pilířů podle Jiřího Šimonka v souznění. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy jsem si ze svého koníčku udělala práci. Ačkoli to byl “dream job”, dostala jsem se po pěti letech do situace, kdy jsem přišla z práce ve vývrtce a neměla se jak rozmotat, neboť můj koníček byla moje práce a tudíž to poslední, v čem bych v tu chvíli hledala potěšení. Vývrtku jsem jako praktická žena použila na otevření lahve a zatemnění mysli. To se neslučovalo s jogovou praxí, a tak jsem přestala dělat jógu průmyslově a vrátila podložku do stáje, kam jako můj nejspolehlivější kůň patří. Učím občas a dává mi to zase radost. Pracuju v jiném oboru a když mi všechno padá na hlavu, stavím se na hlavu a svět je zase alespoň v částečné rovnováze.