PSANÍ

Zuřivě zenová žena

image

Naštěstí let z Bangkoku do Colomba trvá jen tři hodiny. Tři opravdu útrpné hodiny ve snad jediném letadle 21.století, které nemá klimatizaci. Vedro v kombinaci s faktem, že si můj soused sundal hodně prošláplé boty okamžitě poté, co se vpil do sedačky po mé pravici, byl jen začátek. Rozhodl se buď umučit mé čichové buňky hned zkraje, případně doufal, že když je otupí ještě před vzlétnutím, bude se nám spolu dobře smrdět, pardon, sedět. Dost pravděpodobně zapůsobil i na dýchací cesty pána za námi, protože ten zhruba od 20.minuty popotahoval tak, že jsem se ho o pár hodin později už musela zeptat, jestli nepotřebuje kapesník. Prý ne, uraženě popotáhl ještě intenzivněji, čímž probudil dítě o pár sedaček dál a to se rozbřečelo na celé letadlo tak usedavě, že se kapitán rozhodl pomalu přistát. Aleluja. Spustil se přípravný ruch palubního personálu a ospalí cestující se začali anarchisticky trousit na záchod, než se nadobro rozsvítí výhružná ikona zapnutého pásu. Můj soused se mi konečně odlepil z paže, na které mi nevítaně leč spokojeně dřímal, obul se (díky za to) a zařadil se do fronty směřující ke vzdušným latrínám. Přes uličku na mě tak mohl nepokrytě mžourat Číňan, který měl cestou takový hlad, že snědl tři porce palubní večeře. Nešlo to nevědět, protože se zoufalá letuška ptala všech v jeho okolí včetně mě, jestli mluví čínsky, neboť potřebovala otesánkovi vysvětlit, že mu 2.extra porci přinese hned, jakmile obslouží zbytek zatím trpělivě čekajících cestujících za ním. Můj příděl v horké aluminiové krabičce bych třikrát nechtěla ani za trest. Vegetariánská varianta tentokrát dobře nechutnala, nevypadala ani nevoněla. Těsně před přistáním pak ještě stevardky finálně vylepšily všudypřítomný lepivý odór, když celou uličku vystříkaly laciným osvěžovačem vzduchu.

Pipina na Phi Phi

image

Bude to tak 12 let zpátky, kdy jsem o Phi Phi slyšela poprvé. Studovala jsem lingvistiku a podržtaškovala u filmu, kde měla moje světaznalá šéfová na ploše počítače fotku z dovolené. Bílý písek, azurové moře, zvláštně tvarovaná loďka s barevnou stužkou a skála rostoucí z vody. Ráj na zemi a vrchol mé dosavadní exotické představivosti. O Thajsku jsem tehdy věděla jen to, že líbání s prostitutkou je dražší než sex, ale jinak že je tam všechno levný a krásný. Snila jsem o tom, že tam jednou pojedu taky. O pár let později jsem jméno ostrova viděla na letáku za výlohou Čedoku. All inclusive pobyt na Phi Phi za akční cenu v doprovodu obrázku, který jsem tenkrát málem vykoukala z plochy. Ráj dobyt davy, před pikolou za pikolou raz, dva! V tu chvíli už nebylo o co stát. Phi Phi ale evidentně chtělo mě. Dneska tu stojím na molu a pozorujíc desítky lodí, které denně přivážejí stovky turistů, si říkám, kam se všichni ti lidé vejdou? Do hotelů, hostelů, bungalovů a nocleháren? Do barů, restaurací a na pláže včetně té, kde se točil stejnojmenný film? Přesně tam, protože kdo by nechtěl do ráje? Na Phi Phi je pořád písek jemný jako samet a moře modré jako z nebe. Hledáček foťáku stále umí najít místa, která se přes zimu hodí na plochu. Všechno je relativní a všechno je, jak má být. Lingvistiku jsem dostudovala, u filmu jsem předala tašku dál a představa ráje mi zůstala, jen se posunula z plochy do nitra. Pipina si na Phi Phi měla uvědomit, že krásu si nosí v sobě a dokud jí má s kým sdílet, je ta nejšťastnější holka na světě.
Sny se plní. S hlubokou pokorou k vesmíru přeju svým kamarádům smělé denní snění ke splnění.