PSANÍ

O nesplněných přáních a o tom, jak jediný, kdo je může naplnit je ten, kdo si je přál.

Když mi ještě nebylo ani zdaleka třicet, bydlela jsem v bytě s velkými okny. Jednou v sobotu jsem se probudila brzo ráno a za skly padaly vločky jako koblihy. Pamatuju si tu radost, co se mi rozlila hrudí, to čisté potěšení z krásy bílé chumelenice a to očarování, jako bych je viděla poprvé. 

Uběhlo skoro dvacet let a nic se v tomhle ohledu vnímání světa nezměnilo. Probudila jsem se v sobotu brzo ráno. V jiném bytě a úplně stejně stála u okna pozorujíc, jak se z nebe snáší bílé peří. Dotýkala jsem se skel a cítila identickou radost jako tehdy. 

Nijak zásadně jsem se nezměnila, leč má fyzická schránka s tím pocitem nesouzní. Kdybych neměla zrdcadlo a vnímala jen pocity, neuběhlo by skoro dvacet let. Možná by neuběhlo ani čtyřicet. Konečně chápu význam věty:

“Jsi jen tak stará, jak se cítíš.”

Astrologická zima skončila, nicméně silničáře opět překvapila sněhová nadílka. Děti i mnozí dospělí na horách skáčou šipky do prašanu a minimálně jedna žena ve městě si přeje, aby se vločky udžely na betonu, protože pod bílou peřinou vypadá i zimní město víc jako ráj na zemi. 

Pamatuju si den, kdy jsem musela odjet z hor v den, kdy konečně začalo sypat. Hodinu jsem neochotně vyhrabávala auto ze sněhu a se smutným výrazem v tváři se loučila se s těmi, kdo si mohli dovolit zůstat a válet se v závějích díky impregnaci až do bezvědomí. Odjížděla jsem proto, že jsem se řítila vstříc dospělosti, kdy povinnosti vítězí nad užívat si.

“Nejdřív je trénink, pak teprv ženy a šou.”

Tenkrát jsem si slíbila, že jednou strávím na horách celou sezónu. Postupně jsem z toho slibu ukrajovala, až se ten slib smrskl do jednoho celého týdne, kdy bude čas hoblovat svah, objet hřeben na běžkách a zajít na borůvkové knedlíky do horské hospůdky s kožešinami na dřevěné lavici. Za necelých dvacet let jsem si ani ten týden ještě nesplnila. Není to proto, že bych nemohla. Letos mi to dokonce bylo naservírované na zlatém podnosu až pod nos. Včetně dopravy, ubytování a společnosti. Přesto jsem nejela. Nebylo dost sněhu, bylo málo zdraví a hlavně jsem prostě nechtěla. 

Snít si o něčem celé dekády vytváří v podstatě nesplnitelná očekávání. Ten den, kdy jsem kdysi z hor odjížděla, už se nikdy nevrátí. Ta situace už nikdy nebude totožná a já, ačkoli jsem v srdci pořád stejná, jsem už dávno odtekla jako řeka do moře. 

Pokud člověk něco skutečně chce, jde si za tím. Já dnes ráno, když už jsem byla vzhůru tak brzo, mohla nasednout do auta, co mi stojí před domem a odjet na hory, kde jsou bílé závěje a za pár hodin už do nich skákat šipky po hlavě. Mám všechno, co k tomu naplnění svého dávného přání potřebuju. Impregnovanou bundu i oteplováky. Kompletní výbavu na běžky i sjezd. Jsem zdravá, na horách sněží a já sedím v Praze, v županu u počítače a píšu o tom, jak jsem si nechtěla splnit svůj sen. Můžu poskytnout výčet důvodu proč jsem nenasedla a nejela. Vždycky to budou jen alibi, protože kdybych skutečně chtěla, tak jsem teď ve frontě na parkovišti v Peci a rozčiluju se, že je tam moc lidí a je to drahé. 

Cokoli je možné, když se chce. A pokud se nechce, tak jsou dvě cesty. Buď hledat důvody proč a být jejich obětí, nebo to prostě nechat být a dělat to, co v danou chvíli skutečně chceme. 

Možná jsem víc než být na horách chtěla konečně sednout ke klávesám počítače a psát. Už tehdy, když jsem odjížděla ze zasněžené krajiny jsem jela za touhou víc než za povinností. Bylo tenkrát zkouškové období a já chtěla mít vzdělání. A taky jsem tehdy měla práci u filmu a nechtěla o ni přijít. Naše rozhodnutí naštěstí často reflektují to, co je pro nás důležité, ačkoli to ve chvíli, kdy je děláme ještě nevíme a říkáme, že musíme místo toho, že chceme. 

Kdybych tehdy byla zůstala…. je úplně jedno co by, protože tady a teď jsem to já, která odjela. 

Ta, která mohla jet dnes a nejela… Chtěla nebo nechtěla? 

Sežehly mě spalničky 

Začalo to jako chřipka. Nic, co bych nezažila. Únava, slabost, bolest hlavy a kloubů. Každý den přibylo něco nepříjemného navíc, přesně jak uvádí Google, když mu do okénka s lupou zadáte tuhle běžnou nemoc. Třetí den se pocitově přidaly opravdu vysoké teploty, a tak jsem si půjčila teploměr. V noci lízal čtyřicítky a o mě se pokoušely mdloby. Halucinace a katastrofické vize mi okupovaly hlavu, z těla stříkal pot a noc se zdála nekonečná.

Kapitulovala jsem a šla k doktorce. Stejně jako nemám teploměr, nemám ani praktickou lékařku. Teda mám, ale daleko a ordinuje jen jednou do týdne. Vím, že to musím změnit, ale ve zdraví na to málokdy pomyslím a v nemoci jsem moc slabá na tak rozsáhlé akce. Zakletý kruh. Obvodní lékařka, k níž chodí moji rodiče, mě vzala na milost. Skoro bych řekla, že v jejím případě to byla jedna z těch pověstných “pro dobrotu na žebrotu” akcí. 

Při první návštěvě se zdálo, že to je opravdu jen chřipka a těch pár flíčků na tváři v dekoltu paní doktorka identifikovala jako potničky z těch horeček. Odeslala mě zpátky do peřin v doprovodu homeopatik. Šla jsem. Klidnější, že jsem jen hysterická a není to nic víc než chřipka. Když jsem v noci zase hypnotizovala teploměr, aby se neopovažoval překročit 40 stupňů a druhým okem hledala na internetu, co dělat při takových horečkách v mém pokročilém věku, byla jsem připravená nechat se odvézt kamkoli, kde na ty stavy, co mě stíhaly, nebudu sama. 

Nějak jsem se prohalucinovala do rána a při pohledu do zrcadla málem omdlela hrůzou. Něco mi sežehlo tvář a dekolt. Byla jsem jako popálená, nafouklá a úplně ztracená. Dopotácela jsem se zpátky do ordinace, kde si mě paní doktorka vyfotila, poslala mě mailem kolegyni a shodly se, že to vypadá na spalničky. I pro ní to bylo první setkání toho druhu. Navrhla mi, že můžu jít trpět domů, nebo se odevzdat na Bulovku. Vybrala jsem nemocnici, představa dalších takových dní a nocí už byla nad zbytek mých sil. Na infekčkní mě vezl táta. Jak jsem zjistitla o týden později, při telefonickém hovoru s paní z epidemiologie, měla mi paní doktorka rovnou zavolat infekční sanitku. Nevěděla, byly to naše první společné spalničky. Na Bulovce mi dali roušku přes tvář a nechali mě asi hodinu a půl čekat na židli kdesi v izolaci za rohem. Vedle mě koště, kýbl a rozbité lehátko. Bylo mi bídně, měla jsem žízeň a rozhodně jsem nebyla ve formě někde dělat scény, a tak jsem tam čekala a doufala, že mě svléknou z té spálené kůže a dají mi něco, co mi srazí teplotu na bod mrazu.

Když mě konečně zavolali do ordinace, prošla jsem asi hodinovým výslechem zahrnujícím rodinnou anamnézu, úrazovou historii a možná i to, jak se cítím, ale to už mám v mlze. Přijali mě na pokoj, kde ležela podobně sežehlá postava. Z peřiny koukala jen zarudlá tvář. Ulehla jsem vedle ní s omluvou, že šíleně kašlu. Pak mi naměřili EKG, vzali krev a zavedli kanylu. Nikdy dřív jsem v nemocnici nebyla, nicméně jsem byla skutečně ráda, že tam jsem a můžu se odevzdat do rukou pozemšťanů, raději než nechat jen vůli boží, ať se děje, což jsem, bez velkých úspěchů, praktikovala dosud.

O pár hodin později nám oběma potvrdili podezření na spalničky a my se tak umístily mezi top 100 lidmi v republice, jimž se od začátku roku povedlo do stejného klubu nedobrovolně vstoupit. K bolestem hlavy, kloubů, očních bulv a tuberáckému kašli se mi večer přidala menstruace. Nečekala jsem jí. Nečekali ji ani na celém infekčním oddělení, a tak jsem místo vložky nafasovala plachtu asi metr na dva s tím, že nic lepšího není. Přijala jsem to beze slov. Hladina energie v mém těle byla příliš nízká na to se divit, natož něco dělat. Teploty mi v noci snižovaly sestřičky jakýmsi lahodným roztokem aplikovaným do žíly. První dny jsem vnímala, že se na stolku vedle mě objevuje jídlo, ale nevěnovala mu pozornost. Až třetí den jsem začala pociťovat hlad. K snídani shodně jako k večeři se na talíři povalovaly krajíc Šumavy a tukový rohlík, vanička margarínu a trojúhelníček taveného sýra. Slyšela jsem, že nemocniční strava nabývá nic moc, ale tohle překonalo moje očekávání. Nic čerstvého. Nic zdravého. Pardon, jablko, ale to jsem bohužel nemohla kousat, neb mi v rámci nemoci samovolně krvácely dásně. K obědu mi v bramborové kaši z prášku plavala vaječná omeleta. Měla jsem vegetariánskou stravu, jinak by mi tam plavalo kuře. Ocenila jsem, že gastro vyslyšelo mé tiché modlitby po vajíčku, ačkoli velice svérázně. Slíbíla jsem si, že až se uzdravím, přivezu do nemocnice zásobu dámských hygienických potřeb a zkusím něco dělat s tím tristním stravováním. 

To přece není možné, aby v ústavu, kde se léčí lidé, nebylo nic čerstvého, zdravého a dobrého k jídlu. Je to možné, všichni to říkají, já to taky zažila, ale stejně tomu nemůžu věřit. 

Po pěti dnech mě pustili domů. Stále osypanou pupeny, ale už neinfekční a tudíž pro společnost bezpečná. Bylo mi slabo a při živé představě nočních haluzí jsem se strachy rozbrečela. Další 4 dny jsem většinou prospala. Postupně mi mizely pupeny, žiletky z krku a dunivý kašel. Narozdíl od spolubydlící z infekčního jsem nedostala zánět spojivek, což je běžný doplněk spalniček. Obě jsme se vyhly zánětu mozkových blan a zápalu plic. V podstatě jsme z toho vyšly skvěle. Jen po nás potopa. Kamkoli jsme v době pár dní před vysypáním pupenů vstoupily, tam je karanténa na tři týdny. Hygiena obvolává všechny pacienty, s nimiž jsem se potkala u praktické lékařky v čekárně a kdokoli se mnou byl v kontaktu, musel na test protilátek. Starší generace je většinově imunní, protože jako děti spalničky měli. Ročníky 70 až 82 jsou tak zvaně v prdeli, protože jsou sice očkované, ale jen jednou dávkou a tudíž nechránění.

 

 

A kdo za to, že je epidemi může? Prý matky, co neočkují své děti a cizinci, co sem jezdí neočkovaní. Já netuším, kdo nakazil mě, ale kromě toho výše popsaného zažitku, mi dal doživotní imunitu vůči spalničkám. 

Tak aspoň něco, protože jinak by to fakt nebylo fér. 

Děkuju za pomoc a účast všem, kdo se mnou přišli do bezpečného kontaktu a přivezli mi vložky a jídlo. Děkuju tátovi a sestřičkám na oddělení za péči. Doufám, že jsem nikoho nenakazila a pro ty z vás, kdo máte jen jednu dávku, nechte se očkovat. Tenhle mejdan na kodeinu za to nestojí.