PSANÍ

Do Krnova nejezdí organizované zájezdy tak jako do lázní Karlovy Vary nebo do malebných kulis Českého Krumlova. Město kousek od polských hranic nepatří mezi destinace s nezapomenutelnou historií a dechberoucími památkami. Leží si v podhůří Jeseníků, v oblasti, kde vzduchem voní stromy a po stráních jsou poházené snopy sena. Na Praděd co by kamenem dohodil a do Beskyd přes pár kopců.

Je to prosté poutní místo, kde si v poklidu žije asi pětadvacet tisíc obyvatel, z nichž má tak desetina řecké předky. Mají zcela evidentně také řecké zadky, ale to se běžně pro označení etnického původu nepoužívá. 

Abych se o tom legitimním etnickém původu místní menšiny dozvěděla něco pikantního, sešla jsem se v radniční kavárně s předsedou řecké obce města Krnov, panem Georgiosem Bazakasem. 

Zavedl mě na konec čtyřicátých let minulého století, do doby, kdy museli v občanské válce poražení zastánci levice opustit Řecko. První byly do exilu vyslány děti, až po nich jejich rodiče a prarodiče. Bývalé socialistické státy se shodli na podání pomocné ruky a podělily se o skoro 13.500 uprchlíků. 

Na severní Moravě, která svým přírodním reliéfem připomíná hornaté oblasti Řecka, se usídlilo na 5.000 lidí s nedobrovolně neplatným řeckým pasem a v Krnově jich zůstalo asi 3.500. Možná to bylo štěstí v neštěstí, možná jen přirozený proud věcí, každopádně volné domy po odsunutých Sudetských Němcích stejně jako potřeba pracovní síly byly naplněny. 

Ubíhal čas a dospělí Řekové na Moravě stárli, řecké děti dospívaly a zatím co houfně doufali, že se jednou vrátí na rodnou hroudu, vytvořili si v novém domově komunitu a udržovali tradice. Vařili na řecký způsob, zpívali a tančili, ženili se a vdávaly se. 

Žili, protože život nečeká a to doufání se nakonec natáhlo na skoro 3 desetiletí do roku 1974, kdy v Řecku konečně padla vojenská vláda pravice a političtí uprchlíci se mohli začít vracet domů. Někteří z Čech odjeli a už se nevrátili, jiní to zkusili a vrátili se a mnozí prostě zůstali, stejně tak jako v nich zůstal pocit národní nezařazenosti. V Řecku byli Čechy a v Čechách Řeky. Domov si museli najít tam, kde měli srdce, a tak v Krnově a okolí zůstala celkem početná komunita.

Původní levicově orientovaná obec už nenaplňovala touhy a potřeby mladší generace potomků řeckých přistěhovalců, a tak v roce 2001 vznikla řecká obec Krnov město, která spadá pod Asociaci řeckých obcí stejně jako třeba Praha, Brno, Ostrava nebo Šumperk. Drží své pravidelné aktivity a v červnu 2018 ve velkém oslavila v rámci tradičních “Řeckých dní Krnov” 70. výročí od přistěhování. Sešli se tam senioři z řeckých obcí z celé republiky a jejich rodiny, takže to byl mejdan, jaký Krnov nepamatuje. Samá Niki, Nikos, Janis a Jorgos, kebab, tzaziky, hudba, zpěv a tanec, že by se Řek Zorba nemusel stydět.

Z Prahy do Krnova zabere cesta půl pracovního dne, ale když už se tam dostanete, zajděte si na plovárnu, kterou letos nově zrekonstruovali, dejte si gyros v bistru u Jorgose ve Šmeralově ulici a kávu i s dezertem v secesní Radniční kavárně. Vyjde-li váš výlet na víkend, zajděte si v neděli ráno na mši do Cvilína, pokud teda nechytnete horečku sobotní noci v klubu, konkrétně Kofola Music Clubu, protože to se už nejednomu Pražákovi stalo. 

Část textu, který jsem před pár lety psala do výroční knížky společnosti Kofola. Pokud znáte jméno šéfa firmy, bude vám to dávat smysl.

Už ve středověku pojmenovávali filosofové pocit, kdy nějaký vnější vjem způsobí, že se duše raduje.

Ať už je to film, hudba, procházka lesem, pohled na milovaného člověka, když se směje, psí dovádění nebo slunce, které vykoukne nad mraky a zaplaví krajinu takovým světlem, že to bere dech.

To slovo je úžas. Proto pak při líčení skvělého zážitku či prožitku sedí adjektivum úžasný jako prdel na hrnci.

Denně máme příležitost těšit se z maličkostí stejně tak jako se z nich stresovat. Není údajně možné být šťastný každý den. Podle statistik je asi 20 dní v roce, kdy prostě vstaneme levou nohou a od prvního kroku z postele až po večerní ulehnutí se nic nedaří. Tyhle dny je jediným přáním přežít bez vážnějších dopadů na mentální či fyzický stav svůj i okolí. Zbylých 345 dní skýtá možnost radovat se, byť jen chvilkově.

Dopřát si vidět a vnímat svět kolem sebe a vybrat si z toho spektra zlomky, z nichž jde poskládat úžasná mozaika, vyžaduje odhodlání a variabilní úhel pohledu.

Věci totiž nikdy nejsou úplně špatné, záleží na způsobu, jakým o nich přemýšlíme. 

Elisabeth Heich, Zasvěcení

Někdo se narodil pod šťastnou hvězdou a nemusí chodit pro smích a dobrou náladu do baru. Někdo se narodil do tmy, z níž jen těžko hledá cestu za světlem a životní optimismus tahá z paty nebo z lahve. 

Neubráním se pochybám o svém duševním zdraví. Mívám často radost, ačkoli úplně nesplňuju kritéria spokojeného člověka. Mám jen dva ze tří pilířů, které ve své obsahově sporné knize “Najděte si svého mimozemšťana” pojmenovává Babica české psychologie Marek Herman, jak ho vtipně nazývají autoři článku na webu psychologie.cz. 

Ty dva pilíře, které mám, nejsou extra ukotvené, minimálně ten pracovní je dost nestabilní. Můj jediný pevný pilíř jsou koníčky. Těch mám celou stáj. 

Pilíř zvaný partnerský vztah je hromada cihel a ta zmiňovaná nejistá práce je spíš zábava, což možná trochu zachraňuje její postavení, protože zábavná práce je atraktivnější základ než jistá nuda. 

Možná mi k radosti stačí málo, nebo je to smích přes slzy, jak jednou kdosi podezíravě označil můj rohlík ve tváři. 

Balancování na dvou pilířích je disciplína, kterou nemám v plánu vypilovat do dokonalosti. Bohužel můj třetí pilíř buď aktuálně podpírá jinou základnu, nebo někde trčí individuálně. 

Každopádně jsem s myšlenkou tří pilířů v souznění. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy jsem si ze svého koníčku udělala práci. Ačkoli to byl “dream job”, dostala jsem se po pěti letech do situace, kdy jsem přišla z práce ve vývrtce a neměla se jak rozmotat, neboť můj koníček byla moje práce a tudíž to poslední, v čem bych v tu chvíli hledala potěšení.

A tak jsem přestala praktikovat jógu průmyslově a vrátila podložku do stáje, kam jako můj nejspolehlivější kůň patří. Učím občas a dává mi to zase radost. Pracuju v jiném oboru a když mi všechno padá na hlavu, stavím se na hlavu a svět je zase alespoň v částečné rovnováze. 

Jedna z těch mála lekcí bude v neděli, kdybyste chtěli přijít.