PSANÍ

Čas žasnout a čas zhasnout

Už ve středověku pojmenovávali filosofové pocit, kdy nějaký vnější vjem způsobí, že se duše raduje. Ať už je to film, hudba, procházka lesem, pohled na milovaného člověka, když se směje, psí dovádění nebo slunce, které vykoukne nad mraky a zaplaví krajinu takovým světlem, že to bere dech.

To slovo je úžas.

Proto pak při líčení skvělého zážitku či prožitku sedí adjektivum úžasný jako prdel na hrnci.

Denně máme příležitost těšit se z maličkostí stejně tak jako se z nich stresovat. Není údajně možné být šťastný každý den. Podle statistik je asi 20 dní v roce, kdy prostě vstaneme levou nohou a od prvního kroku z postele až po večerní ulehnutí se nic nedaří. Tyhle dny je jediným přáním přežít bez vážnějších dopadů na mentální či fyzický stav svůj i okolí. Zbylých 345 dní skýtá možnost radovat se, byť jen chvilkově. Dopřát si vidět a vnímat svět kolem sebe a vybrat si z toho spektra zlomky, z nichž jde poskládat úžasná mozaika, vyžaduje odhodlání a variabilní úhel pohledu. Věci totiž nikdy nejsou úplně špatné, záleží na způsobu, jakým o nich přemýšlíme. 

Někdo se narodil pod šťastnou hvězdou a nemusí chodit pro smích a dobrou náladu do baru. Někdo se narodil do tmy, z níž jen těžko hledá cestu za světlem a životní optimismus tahá z paty nebo z lahve. 

Neubráním se pochybám o svém duševním zdraví. Mívám často radost, ačkoli úplně nesplňuju kritéria spokojeného člověka. Mám jen dva ze tří pilířů, které ve své obsahově sporné knize “Najděte si svého mimozemšťana” zmiňuje *Babica české psychologie Marek Herman. (Vycházím z *článku uveřejněného na portálu Moje psychologie.)

Ty dva, které mám, nejsou extra ukotvené, ten pracovní je dost nestabilní. Můj jediný pevný pilíř jsou koníčky. Těch mám celou stáj, i když vzhledem k hlavnímu koni indického původu by trefnější název byl ašrám. 

Pilíř zvaný partnerský vztah je hromada vypálených cihel a ta zmiňovaná nejistá práce je spíš zábava, což možná trochu zachraňuje její postavení, protože zábavná práce je atraktivnjší základ než jistá nuda. 

Možná jsem lehce retardovaná a k radosti mi skutečně stačí málo, nebo je to smích přes slzy, jak jednou kdosi označil můj rohlík ve tváři. 

Balancování na dvou pilířích je disciplína, kterou nemám v plánu vypilovat do dokonalosti. Bohužel můj třetí pilíř buď aktuálně podpírá jinou základnu, nebo někde trčí individuálně. 

Photo by Annie Spratt on Unsplash

Každopádně jsem s myšlenkou tří pilířů podle Jiřího Šimonka v souznění. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy jsem si ze svého koníčku udělala práci. Ačkoli to byl “dream job”, dostala jsem se po pěti letech do situace, kdy jsem přišla z práce ve vývrtce a neměla se jak rozmotat, neboť můj koníček byla moje práce a tudíž to poslední, v čem bych v tu chvíli hledala potěšení. Vývrtku jsem jako praktická žena použila na otevření lahve a zatemnění mysli. To se neslučovalo s jogovou praxí, a tak jsem přestala dělat jógu průmyslově a vrátila podložku do stáje, kam jako můj nejspolehlivější kůň patří. Učím občas a dává mi to zase radost. Pracuju v jiném oboru a když mi všechno padá na hlavu, stavím se na hlavu a svět je zase alespoň v částečné rovnováze. 

 

O nesplněných přáních a o tom, jak jediný, kdo je může naplnit je ten, kdo si je přál.

Když mi ještě nebylo ani zdaleka třicet, bydlela jsem v bytě s velkými okny. Jednou v sobotu jsem se probudila brzo ráno a za skly padaly vločky jako koblihy. Pamatuju si tu radost, co se mi rozlila hrudí, to čisté potěšení z krásy bílé chumelenice a to očarování, jako bych je viděla poprvé. 

Uběhlo skoro dvacet let a nic se v tomhle ohledu vnímání světa nezměnilo. Probudila jsem se v sobotu brzo ráno. V jiném bytě a úplně stejně stála u okna pozorujíc, jak se z nebe snáší bílé peří. Dotýkala jsem se skel a cítila identickou radost jako tehdy. 

Nijak zásadně jsem se nezměnila, leč má fyzická schránka s tím pocitem nesouzní. Kdybych neměla zrdcadlo a vnímala jen pocity, neuběhlo by skoro dvacet let. Možná by neuběhlo ani čtyřicet. Konečně chápu význam věty:

“Jsi jen tak stará, jak se cítíš.”

Astrologická zima skončila, nicméně silničáře opět překvapila sněhová nadílka. Děti i mnozí dospělí na horách skáčou šipky do prašanu a minimálně jedna žena ve městě si přeje, aby se vločky udžely na betonu, protože pod bílou peřinou vypadá i zimní město víc jako ráj na zemi. 

Pamatuju si den, kdy jsem musela odjet z hor v den, kdy konečně začalo sypat. Hodinu jsem neochotně vyhrabávala auto ze sněhu a se smutným výrazem v tváři se loučila se s těmi, kdo si mohli dovolit zůstat a válet se v závějích díky impregnaci až do bezvědomí. Odjížděla jsem proto, že jsem se řítila vstříc dospělosti, kdy povinnosti vítězí nad užívat si.

“Nejdřív je trénink, pak teprv ženy a šou.”

Tenkrát jsem si slíbila, že jednou strávím na horách celou sezónu. Postupně jsem z toho slibu ukrajovala, až se ten slib smrskl do jednoho celého týdne, kdy bude čas hoblovat svah, objet hřeben na běžkách a zajít na borůvkové knedlíky do horské hospůdky s kožešinami na dřevěné lavici. Za necelých dvacet let jsem si ani ten týden ještě nesplnila. Není to proto, že bych nemohla. Letos mi to dokonce bylo naservírované na zlatém podnosu až pod nos. Včetně dopravy, ubytování a společnosti. Přesto jsem nejela. Nebylo dost sněhu, bylo málo zdraví a hlavně jsem prostě nechtěla. 

Snít si o něčem celé dekády vytváří v podstatě nesplnitelná očekávání. Ten den, kdy jsem kdysi z hor odjížděla, už se nikdy nevrátí. Ta situace už nikdy nebude totožná a já, ačkoli jsem v srdci pořád stejná, jsem už dávno odtekla jako řeka do moře. 

Pokud člověk něco skutečně chce, jde si za tím. Já dnes ráno, když už jsem byla vzhůru tak brzo, mohla nasednout do auta, co mi stojí před domem a odjet na hory, kde jsou bílé závěje a za pár hodin už do nich skákat šipky po hlavě. Mám všechno, co k tomu naplnění svého dávného přání potřebuju. Impregnovanou bundu i oteplováky. Kompletní výbavu na běžky i sjezd. Jsem zdravá, na horách sněží a já sedím v Praze, v županu u počítače a píšu o tom, jak jsem si nechtěla splnit svůj sen. Můžu poskytnout výčet důvodu proč jsem nenasedla a nejela. Vždycky to budou jen alibi, protože kdybych skutečně chtěla, tak jsem teď ve frontě na parkovišti v Peci a rozčiluju se, že je tam moc lidí a je to drahé. 

Cokoli je možné, když se chce. A pokud se nechce, tak jsou dvě cesty. Buď hledat důvody proč a být jejich obětí, nebo to prostě nechat být a dělat to, co v danou chvíli skutečně chceme. 

Možná jsem víc než být na horách chtěla konečně sednout ke klávesám počítače a psát. Už tehdy, když jsem odjížděla ze zasněžené krajiny jsem jela za touhou víc než za povinností. Bylo tenkrát zkouškové období a já chtěla mít vzdělání. A taky jsem tehdy měla práci u filmu a nechtěla o ni přijít. Naše rozhodnutí naštěstí často reflektují to, co je pro nás důležité, ačkoli to ve chvíli, kdy je děláme ještě nevíme a říkáme, že musíme místo toho, že chceme. 

Kdybych tehdy byla zůstala…. je úplně jedno co by, protože tady a teď jsem to já, která odjela. 

Ta, která mohla jet dnes a nejela… Chtěla nebo nechtěla?